Cesta přes Rumunsko, Slovensko a Polsko

Před odjezdem z Ravenska jsme potkali Ivo Dokoupila, který pracuje pro Člověka v tisni a má na starost aktivity v Banátu. Nebylo nutné se moc představovat již o nas vědel od Romana a dostal materiáli z naší první zastávky ve Sv. Heleně před měsícem. Pozval nás k sobě domu - do jedné ze starých chalup, kde přebývá většinu roku. Do Banátu přišel v roce 2000 a o té doby se podílí na záchraně českých vesnic. Jedna z hlavních aktivit je rozvoj turismu, kterému jak jsme mohli sami pozorovat se docela daří. Samozřejmě to sebou přináší i různá negativa, ale je asi těžké najít ideální způsob jak zajistit, aby se lidé nestěhovali za "lepším" do Čech. Vypravěl nám jak některé české firmy odvážejí místní jako levnou pracovní silu do Čech, kde těžce pracují a bydlí bud' někde na ubytovnách a nebo splácejí půjčky na byt. Touha po lepším životě v Čechách, který vidí v televizi způsobuje, že v Rovensku žije již jen 80 domorodců, převážně starých lidí. Standa vyprávěl o festivalu a úspěšných aktivitách v Bulharské vesnici Bela Rechka, kde žijí take jen staří lidé. Dozvěděli jsme se že 11 srpna bude v Rovensku sraz rodáků a 25-26 srpna folklórní festival ve Sv. Heleně. Standa by se rád přijel podívat a uvažuje o natočení dokumentu o životě lidí v Banátu a těch co se přestěhovali za "lepším" do Čech. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme na výstavě fotografii z Banátu, kterou bude mít Ivo Dokoupil v Čechách. Na cetě zpět opět pršelo a tak jsme se zastavili jen u pozůstatku Cauceskovi éry - staré uhelné elektrárny postavené uprostřed krásné přirody. Naštěstí se prý brzo ukázalo že, místní uhlí není moc kvalitní a tak elektrárnu brzo zavřeli. V Tumisuře jsme navštívili místni Makro, kde jsme koupili 100 l oleje za cca 20 Kč/l. Skoro celou cestu cca 6000 km jsme ujeli na rostlinný olej, většinou nový, který byl levnější než diesel a hlavně ekologičtější a jak se opět potvrdilo, motor na olej jede lépe. Rumunské silnice jsou asi nejhorší, které jsme na cestě Balkánem zažili a tak jsme museli vyměnit přední dvě zničené pneumatiky. Na cestě zpět jsme se ještě zastavili na snídani v Budapešti, kde jsme navštívili naše známé a pak jsme jen projeli přea Slovensko do Polska, kde bydlí Agnieszka.

Výlet po Rovensku

Počasí se zlepšilo a tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den v této malebné vesnici, kde se čas zastavil před 100 lety. Po malém průzkumu vesnice jsme se rozhodli pro výlet po okolí. Zvolili jsme červenou značku, která vedla do údolí a doufali, že se neztratíme někde v kopcích. Cesta byla dobře značená a tak jsme bez problémů dorazili do Sopotu Nuo, malé rumunské vesničky. Další cesta vedla po silnici a po 5 km jsme odbočili do údolí Rachitei, které sice nebylo značené, ale bylo zde dost stavení, kde jsme se mohli průběžné dotazovat na cestu do Rovenska.
Vystoupali jsme nad údolí a po vrstevnici směřovali k Rovensku. Cestou jsme potkali pasáka, který měl boty vyrobené z pneumatik. Vypadaly podobně, jako ty co jsme viděli v muzeu jen místo vepřovice byla použita guma - asi toho vice vydrží a nepromoknou. O kus dále jsme potkali malého chlapce, který pásl krávy. Udělali jsme několik fotek a dali mu zbytak našich zásob. Do Rovenska jsme dorazili ještě před setměním a Standa se na náměstí potkal s učitelem, který přijel s pražským gymnáziem a on ho pozdravil ahoj "kanáre" a jak pak zjistil byl to jeden jeho znamý se kterým před 20 lety jezdili na vodu. Teď delá kastelána na hradě a tak se domluvili, že ho tam navštíví. No svět je malý. celodenní pochod nás tak vyčerpal, že jsme hned po večeři usnuli.

Cesta do Rovenska

Ráno jsme změnili plán cesty a rozhodli jsme se jet rovnou do Rovenska - malé české vesnice v horách. Ještě před cestou jsme vyzkoušeli přírodní horké lázně a Standa si dal masáž přímo v horké lázni. Osvěženi jsme vyrazili na cestu. Do Rovenska to bylo asi 100 km a cesta až na posledních 14 km byla na Rumunské poměry docela dobrá. Do Rovenska jsme dorazili navečer a zaparkovali na náměstí. Potkali jsme tu několik českých turistů a zjistili, že jsou tu studenti pražského gymnázia Jana Keplera. Prohlédli jsme si malé muzeum v místní škole a seznamili se s pani učitelkou, která učí v místní jednotřídce. Dozvědeli jsme se, že obec založili naši krajané, kteří sem přišli v první polovině 19 století. Taky jsme zjistili, že až do roku 1994 bylo Rovensko bez eletriky. Chtěli jsme udělat malou prezentaci naší cesty na náměstí, kde jsme parkovali, ale počasí nebylo moc dobré a tak jsme šli s českými turisty do místní hospůdky a krámu v jednom. Překvapilo nás, že místní zde sledují českou televizi a jak jsme později zjistili tak, díky českým programům na digitální TV hovoří velmi podobou češtinou jako v Čechách. V hospodě jsme se seznámili s jedním starším pánem z Prahy, který nam vyprávěl jak viděl v televizi dokument o krajanech v Banátu a rozhodl se jim pomoci. Zjistil, že voda strhla silnici, která vede k Dunaji a tak se rozhodl pomoci s její opravou. Zaplatil místním lidem na zahajení oprav a provedl dokumentaci pro opravu silnice. Domluvili jsme se, že jestli pojedeme příští den tak, že může jet s námi.

Opravdová možnost dotknout se živé tradice

Ráno nás v kuchyni čekaly dva hrnky čerstvého mléka. Teta Ráchel byla podojit krávu u babičky Zedníků, kde jsme dostali nocleh. Rychle jsme posnídali, byl před námi plný den. I když už náš plán byl hodně obsáhlý, skutečnost byla ještě mnohem bohatší. V devět jsme vcházeli do místní školy J. A. Komenského. Škola byla postavena v devadesátých letech s pomocí českého státu a neziskovek, hlavně Člověka v tísni. Pan učitel Skořepa nás představil panu řediteli v ředitelně vyzdobené rumunským, českým, unijně evropským a dokonce NATO praporem. Program jsme měli po dohodě od deseti se všemi dětmi od první do osmé třídy, deváťáci se chystali na výstupovou zkoušku. Měli jsme tak skoro hodinku na přípravu, prohlídku školy a hlavně na rozmluvu s panem učitelem, který se nám velmi mile a ochotně věnoval. Nakoukli jsme do školky, na dětských nástěnných malbách jsme se seznámili s dějinami Čechů v Banátu, v knihovně jsme hovořili o knihách, čtení i nesmyslných titulech časopisů (Květy, Impuls), které za peníze ministerstva zahraničí putují mezi krajany, obzvlášť na Heleně silně věřící a žijící velmi poctivě a důsledně v až starozákonních zásadách – polní práce, sousedské sdílení, služba bohu. Vtipným doplňkem stavby české školy je protiletecký kryt. Ten prý musel podle rumunských zákonů ve škole být za české peníze pro české pro žáky a učitele zbudován, kdyby – dvě rozlehlé místnosti se sociálním zařízením nemohou být ani využívány (pan učitel mluvil o klubu, kinosálu) využívány, aby se neznemožnila protiatomová čistota a bezpečnost. Myši ji prý nerespektují, nakonec i ping - pongový stůl je lepší než jen myší bobky, myši na atomovou válku nehrají. V rozhovorech s panem učitelem jsme se také dozvěděli o české menšině na srbské straně (Češsko selo, Běla Cerkva) a o její cyrilici, taky o nejednoduchém přecházení na latinku při výuce češtiny, kterou tam vedou právě dojíždějící učitelé z Heleny a Gerniku. Hodně jsme také mluvili o škole, rumunských osnovách pro menšinové školy, o chystané rumunské maturitní zkoušce z češtiny, o úspěšných olympiádách z češtiny mezi krajany, ale hlavně o odchodech do Čech. Třeba právě škola toho je výrazným důkazem. Byla postavena pro dvě stovky dětí od předškoláků až po deváťky, ale dnes je v ní něco málo přes třicet dětí. Skoro všechny jsme je, poznali jménem a měli v našem workshopu. Hráli jsme si s nimi různé hry i ty naše oblíbené, s písmenky a metry, povídali si o Cyrilovi s Metodějem. Děti s gustem zkoušeli z obrázků hlaholského písma poznat, o které písmeno jde. Jeden ze starších kluků, fotbalista Štěpán, na náš hlaholský arch také udělal svůj řádek. Asi nejpříjemnější byla sama práce a povídání. Děti spolupracovaly bez rozdílu věků, bylo jasné, že k sobě mají hodně blízko. Mnohému učiteli v Čechách by se z klidné dělné atmosféry asi dojetím zatočila hlava. Také jsme helenským dětem nabídli nějaké naše obrázky, velký ohlas sklidila azbuka dětí z Ochridu a film Už zase skáču přes kaluže, který jsme jim věnovali. Při odchodu ze školy jsme vpadli do příjezdu delegace plzeňského kraje, paní náměstkyně plzeňského hejtmana byla tak zaskočena naší přítomností, že měla velkou chuť se s námi fotografovat. Došlo i na řeči o pomoci a spolupráci na „udržení skanzenu“. Jenže my jsme nebyli ve skanzenu, ale mezi zajímavými lidmi. Podobně jako mi situaci viděl koordinátor rozvojového programu Člověka v tísni pan Dokoupil, se kterým jsme také stačili prohodit několik vět. To, že je Svatá Helena m ožností setkat se s autentickou podobou venkovského nám ještě více došlo při povídání se strýčkem Vencou a tetou Ráchel, z toho rozhovoru by jistě měl radost každý orální historik. Dozvěděli jsme se o soužití dvou církví, o odchodech, ale i návratech, o zlatých i nešťastných časech na Heleně o vztazích s okolními národy i o vztahu k české kultuře a jazyku. Dokonce jsme dostaly pak odpoledne. Zažili jsme pohřeb na Heleně. Měli jsme obavu, abychom nepůsobili jako vetřelci, ale naši přátelé nám chtěli ukázat, jak se drží tradice. Sešla se celá vesnice. Pohřeb podle katolického rituálu se na Heleně neplatí, všechno pomohou sousedé, vykopou hrob, nesou rakev až na hřbitov nad Helenou, ihned hrob zasypou. Jdou společně katolíci, baptisté na společný hřbitov, kde nebožtíci také leží pohromadě s výhledem na Svatou Helenu a z druhé strany na Dunaj. Roman ještě dostal drobný dárek, strýček Venca mu ukázal místo, kde stál rodný domek jeho otčíma. Pak už jsme vyrazili. Měli jsme před sebou dlouhou cestu, na další den jsme dostali nový úkol, neminout Velehrad a Metodějův hrob. Při odjezdu jsme ještě potkali skupinku turistu před helenským obchodem, seděli pili pivo. Věci, co my jsme zažili, jim asi utekly mezi prsty. A pak Moldova Nuova, kde jsme už z času příjezdu našli spřátelený obchod s levným olejem v dostatečném množství. S pomocí srbské prodavačky jsme dobře pořídili. O to horší bylo zjištění, že zlobení na našem autě se stupňuje. Po několika metrech od parkoviště se náš modrý Metoděj sám od sebe zastavil. Horkem pokřivený filtr začal zavzdušňovat motor, což jsme zjistili později, celá naše dvoučlenná posádka není příliš automechanická. Do toho začalo pršet, nebe se zatáhlo. Dnes už je jasné, že se pak stal nějaký zázrak, auto se rozjelo, i když už jsme začali hledat odtah zpátky na Helenu. Dokonce to vypadalo stále lépe. V Temešváru jsme zvládli najet na doporučenou zkratku do Maďarska. Spali usínali vlastně radostně na příjemné pumpě v Maďarsku. I deník jsme dohnali, alespoň v počítači.

Cesta ke kořenům aneb nebýt jen turistou

Pondělí pro nás zas bylo cestovatelské. Už v Bela Rečce jsme se
rozhodli navštívit krajany v Banátu, jasnou volbou byla Svatá Helena,
kde se narodil Romanův otčím. Byla šance doplnit naši kategorii
osobních příběhů o jeden, který byl dokonce z kategorie dětských
snů. Také Roman s Agnieszkou si chystali ověřit možnosti spolupráce
přímo v ohni. Ale popořadě.
Vstali jsme podle plánu, ale s neplánovanou rozvláčností po přece
jen krátké noci. Céca nás vyprovodila. Slíbili jsme si brzké setkání
(PQ 2007). Do Jabuky jsme dorazili jen s desetiminutovým zpožděním, které nám ovšem opět způsobila naše oblíbená srbská policie a její skutečně hluboký zájem o našeho čtyřkolového společníka.
Snídaně v Jabuce, jíž nám připravila Draganova maminka, chutnala
skvěle. Prokládali jsme ji poslechem nového kompaktu jabuckých písní, který Pepa připravil z Martinových nahrávek pořízených při prvním pobytu v Jabuce. Draganova maminka byla nadšena, okamžitě svolávala sousedky na kávičku. My tři chlapíci jsme v Draganově pokoji hledali v mapách a PC programech nejlepší cestu do Svaté Heleny. Skoro to vypadalo, že nejvíce pomůže historická mapa Rakouska - Uherska. Nakonec pomohl www.banat.cz Člověka v tísni.
Nejen že jsme našli nejkratší, ale byla také velmi příjemná.
Jeli jsme snad všemi krásami Vojvodiny a Banátu. Od šťavnatých
luk a černozemních polí, jsme se protáhli nad ohbím Dunaje přes
staré písečné duny, pak přišly bohaté pastviny, křídové hory
a jako velké finále vstup impozantního Dunaje do divoké průrvy
legendami opředených Železných vrat. Přetahovali jsme se o nejlepší
záběry, tu přímo z okýnka auta, často jsme neodolali a zastavili.
Jen ta celnice na srbsko - rumunských hranicích nás vrátila k zemi
a její otrávený postsocialistický duch si nás dokonale vychutnal.
Připomínka něčeho, co se zdá být už dávno pryč.
Sama Svatá Helena nás uvítala spoustou nádherných scenérií, velmi
pěknou češtinou všech milých lidí, s nimiž jsme se tam při vjezdu
potkávali. Nebyli to jen Romanovi příbuzní, kteří se nás ujali,
ale i chlapíci u piva, český pan učitel Skořepa. Byli jsme přirozeně
vpuštěni do řečí o půdě o zítřejším pohřbu, do věnce vzpomínek
na školu i na časy, kdy to bylo jinak. Každý také přidal něco
z příbuzenských kruhů Romanových. Třeba o těch, co z Heleny odešli
do Bulharska nebo do Argentiny. Vůbec se nám dostalo něco lekcí
o historii, o tom jak dorazili dědové, jak spolu vychází místní
katolíci a baptisté, jak je to se školou, s přibývajícími prázdnými
domy, proč chybí mladí, proč je to všechny táhne do Čech. Taky
došlo i na nás a náš projekt. Domluvili jsme si s panem učitelem
zítřejší návštěvu školy a práci s dětmi. Vlastně jsme si to nijak nevysloužili, snad jen, že jsme asi byli otevřenější a přece jen více naslouchajícími,že jsme mohli být s místními. Ti praví turisté seděli ve svém hloučku, natahovali uši, případně s civilizačním šokem v zádech shromažďovali své objevy o tom, jak "primitivně" tu lidé žijou. My jsme nějak pak do očí padnout dokázali. Asi nějak bylo poznat, že nás lidé a jejich osudy i drobné radosti zajímají, nepřijeli jsme jen užívat.
K ubytování jsme dostali celou prázdnou chalupu, s babičkovskými
vůněmi, dečkami, množstvím biblických citátů a zapomenutou černou
slepicí na suchém záchodě na dvorku. Vzájemné noční setkání s Pepou si budou oba dlouho pamatovat. Měli jsme dobrou historku na zítřek. Začalo pršet. Roman vytuhnul u prohlížení denních fotek. Usnul do monitoru. Spali jsme si jako králové.

Cesta Cyrila zpět

Standa s Agniešžkou (polská socioložka), zůstali v Bela Rechce. Standa měl 25.5 prezentaci cesty Eko autem do Egypta a 26.5 přednášku o vlivu globálního oteplování a možnostech využití rostlinného oleje jako obnovitelného zdroje paliva. Návrat druhé posádky byl plánovaný přes Rumunsko a setkaní s první posádkou ve Sv. Heleně ( české vesnici), kde už Standa udělal průzkum na cestě do Srbska.
Na cestu jsme se vydali v 28.5 odpoledne a jak se ukázalo tak se do Sv. Heleny již večer nedostaneme. Přespali jsme na břehu Dunaje, kousek od přehrady a hraničniho přechodu do Rumunska Železná vrata. Ráno jsme se dozvěděli, že druhá posádka již ze Sv. Heleny odjíždí a tudíž se asi mineme. Náš návrat jsme plánovali až o víkendu a tak jsme zvolnili tempo a zastavili se v Rumunském lázeňském městečku Baile Herkulane Standa tu byl před dvěma měsícemi při návratu z cesty do Egypta a tak již věděl kde je bazen s minerální vodou. Hotel trochu připominal staré "dobre" časy pana Cauceska ale minerální voda v bazeně byla teplá a tak jsme v ní relaxovali teměř 2 hodiny. Zaparkovali jsme nadaleko horkých pramenu a zrelaxováni a unaveni jsme ihned usnuli.

Glagolský intelektuální salón v Bělehradě

Naše neděle byla tvrdě pracovní. Chystali jsme prezentaci. Místo,
které pro naši akcičku v Bělehradě Céca zajistila se ukázalo
jako hodně prestižní - nakladatelství Clio, které má díky své
jasné dramaturgii (z našeho ranku určitě stojí za připomenutí
jejich kniha Kulturní turistika, vystaveni byli třeba také Fromm,
Handke) v bělehradských intelektuálních kruzích slušné postavení.
Při pomalé a rozmařile diskusní snídani jsme promýšleli, co a
jak uděláme. Rozhodli jsme se pokusit se o maximální interaktivitu.
Něco, co bude přímo ukazovat postupy naší expedice, byl to, jak
se ukázalo, odvážný plán. Šli jsme do toho.
Nejdříve bylo třeba vyřídit Vladovu jízdenku, její proměna byla
i pro Romana záminkou poprvé si alespoň na chvilku užít živý
Bělehrad. Vladova jízdenka se sice vyměnit nedala, ale naštěstí
se našel jiný levný spoj do Skopje, který Vladovi umožnil od sedmi
večer být s námi a zároveň noční jízdou stíhat druhý den své
povinnosti v divadle. Bez Vláda bychom oslabili přímou ukázku naší
mezinárodní spolupráce. A vůbec jsme chtěli být ještě alespoň
chvíli společně.
Venku v ulicích vesele pálilo slunce, my u Céci přeskupovali stohy
našeho materiálu, třídili, přeposílali, přejmenovávali, tvořili
nové a nové bloky, kategorie a podkategorie, Pepovy stroje a stroječky se zahřívaly a protáčely. Drobnou přestávkou byl jen oběd, který nám připravila Cécina maminka.
A skutečně všechno to vyšlo. Jen s malou časovou odchylkou od původního plánu jsme ještě s horkými DVDéčky usedali do taxíků směr Clio. Pepa nemluvil do větru, co slíbil, opravdu bylo. A to ještě
pro sebe objevil řadu novinek ve vybavení používaného strojového parku. A hlavně, lidé navzdory nedělnímu podvečeru, navzdory letnímu počasí přišli, poslouchali, ptali se a zkoušeli si sami hrát s naším materiálem. Kromě vstupního povídání a projekce ukázek z našeho DVD, a taky kromě bezesporu zajímavého střídání srbštiny, makedonštiny a češtiny, kterou Dragan elegantně překládal, jsme také na dvou počítačích umožnili lidem brodit se naším materiálem podle chuti.
Třetí počítač ukazoval náš web, škoda že až v akci na místě jsme zjistili, že právě nebyl zcela ve formě.
Prostě Cécin "direct marketing" byl úspěšný. Lidí přišlo dost a byly rozhovory a dotazy i potlesky a obdiv, taky pro rádio a do novin. Dokonce pan Zoran, ředitel nakladatelství Clio po tom, co slyšel a viděl, přislíbil (a on je významnou persónou bělehradských intelektuálních kruhů) svůj vlastní text do prestižního kulturního magazínu. A to jsme se mu po site specific způsobu usalašili i v jeho ředitelně. Inu success. A pak vyprovázení hostů, doslova sedm západů na dveřích a loučení s Vladem a procházka nočním Bělehradem, posezení v letní restauraci a chůze ztichlým městem, které ozařovaly blesky vzdálené bouřky. Nezmokli jsme. Už jen ve třech do tří jsme trochu povídali. A hurá na kutě, protože
na náš zbytkový tandem (Pepa a Romana) čekal přesun do Rumunska
a před tím už v deset ráno snídaně v Jabuce.
PS: o noční balkónové scéně a halasném řešení fiktivního vykradače aut, ani o destrukci věšáku s prádlem pisatel těchto řádek vlastně nic neví.

Cesta, cesta, Ceca.

Tak trochu tři mužži ve člunu. Původně jsme se domluvili s odjezdem z Bela Rechky na desátou ráno. Nepršelo. Celkově to vypadalo, že užž máme zabaleno, ale stejně bylo ještě třeba cosi donést, cosi přerovnat. Pak taky lehká snídaně, kterou nám nachystal spisovatel Nikolaj. A pak už jen pozdravy, políbení, přání dobré cesty, pozvánky a představy o příštích potkáních.Odjížžděli jsme před dvanáctou. Naštěstí jsme měli před sebou změnu času a tedy hodinu k dobru. Chtěli jsme se vyhnout dálnici, jeli jsme na Vidín a pak do Srbska, krajina se měnila s kažždým kilometrem, klesali jsme k Dunaji, prosmýkávali jsme se průsmyky, stoupali a klesali mnohými serpentinami. Pořád na hraně bouřky.Ze strany Staré Planiny kovově temné mraky, od Dunaje modro bez mráčku, dělící čárou byla ažž do Bělehradu naše cesta. Permanentní dusno. Drobným zpestřením osmi hodin v modrém "Metodějovi" byl poslední nákup v Bulharsku, poctivě jsme utratili všechny naše leva. Samozřejmě hlavně za olej. To je vùbec dobrá atrakce: chlapíci otvírají třicet litrových lahví nejlevnìjšího oleje a lijí to do nádržže. Předtím samozřejmě happening jak koupit ten nejlevnější, kolik jej ještě mají (Billa byla spolehlivá). Jedeme si zas o třetinu levněji, nežž bychom dali za naftu. Taky na sebe jsme mysleli, poslední stotinky šly do kozího sýra, a zeleniny. Další změna rytmu celnice do Srbska, trochu jak z filmu ospalý konec světa a uniformovaná moc. Vlado naštěstí žživiálně konverzuje na obou stranách hranice, Pepa má papíry v pořádku a Roman se usmívá a kombinuje ruštinu a bulharštinu s ostatními slovanskými jazyky, což místy pobaví i chladnou uniformu. Mladá celnice si užžvá svých minut důležžtosti. Znovu vysvětlujeme smysl projektu. Klíčová otázka zní: Proč se Češi,kteří mají latinku, zabývají cyrilicí? Kdo ví? Konec koncù i v Srbsku už obě abecedy na veřejných nápisech splývají a prolínají se. Nìkde obec označuje jen latinka, nìkde jen cyrilice, nìkde jsou nápisy v obou písmech. Taky rùzné sprejované výkřiky jsou v obou abecedách, u těch nejvlasteneňtčjších hesel je latinka obzvl᚝ působivá. Stejně tak jako na policejním voze, jehož osádka skrytá v křoví nám měřila rychlost. Teď užž víme, žže pro občany EU jsou speciální sazby v eurech, ani Vlado nic lepšího neusmlouval. Vedro a dusno se stupňovalo. Nakonec se skutečně objevil Dunaj a na ním Bělehrad. Ceca měla práci v divadelní akademii a my ji hledali v Novém Bělehradu. Vlado opět zářil, dokázal se doptat, i když skoro všichni na ulici byli zaskočeni, žže v jejich blízkém okolí je divadelní akademie. Pak jsme užž jen odpočívali a mluvili a odpočívali a mluvili a jedli a pili. A byl s námi i Dragan z Jabuky, bude tu i zítra na prezentaci.

Slunečné ráno bylo ztichlé, po bouři.

V kuchyni, kde bylo předchozí dny neustále plno a živo, stály uprostřed už jen dva sbalené kufry, Dospával tu taky Vladimír, protože noční bouře opět prokazovala propustnost střechy, do Vladimírovy postele nateklo, tentokrát pořádně.
Katka, Tomáš a Martin se ohlásili z Vídně.
I my jsme se pak zvolna začali chystat. Ve Vršaci jsme nakoupili něco oleje pro auto na cestu, taky něco pro nás - klasický nákup: chleba, jogurty, ljutěnicu a pivo. Sluce chvíli pálilo.
V Bela Rečce pokračoval druhým dnem Kozí festival, Murat učil břišní tance, naši oralisti a oralistky si užili své okamžiky slávy. Místo plánované hodiny a půl se o jejich technikách, projektech i výsledcích diskutovalo hodiny tři. Bylo o čem.
Opět se blýskalo a hřmělo a pršelo. Přijeli další a další lidé, hodně studenti, někteří nocují i ve stanech nad vsí. Často se ptali na naše „ bukvyte“. Skáče se z řeči do řeči, bulharsky, rusky, anglicky, taky česky. Jak kdo potřebuje. Místní, studenti za Sofie, Plovdivu, zahraniční návštěvníci… Hospoda nestíhala, dokonce na chvíli došlo pivo, za pult nastoupili další příbuzní.
Taky se zase tančilo. Na návsi před školou opět řízná balkánská dechovka, opět klasické bulharské kolo. Tentokrát si to dal s Agnieškou i Roman, tedy pokoušel se. Polka jim šla líp, byl potlesk na otevřené scéně. Standa dnešní program festivalu končil, bylo „kino nočne“ o ekopouti na Blízký východ. Festivalové publikum pozorně naslouchalo a Standovy obrázky sklízely oprávněný úspěch.
Pak už jen chvilka posezení, rozloučení s Mirkem a jeho orální partičkou (čekala je stejně radostná cesta brzo ráno přes Sofii, Vídeň do Prahy za použití všech možností veřejné dopravy).
Klidnou diskusi se studenty o tom, zda je dobré, abychom my Slované mezi sebou mluvili anglicky, přerušilo chlapácké zápolení o to, kdo se ponoří do Bela Rečky. Oba bulharští bohatýři vzhledu řeckořímských zápasníků nejvyšší kategorie to dali. My zůstali u ponoru intelektuálního. Poprchávalo a bylo dost chladno.
Šli spát, i nás čekal odjezd.
Opět se blýskalo.

Goatmilk Festival

Dnes je státní svátek jak v Bulharsku tak v okolních zemích. Slaví se
den Sv. Cyrila a Metoděje a v Bela Rečce tradiční sabor, spolu s ním
probíhá také Goatmilk festival. Během celého dopoledne se vaří na
zahradě domu Dežky, bude salát, rýže s bylinkami a fazole, a ještě
baklava jako moučník. Před obědem je vyhlášení výsledků soutěže
uměleckých projektů "O písmu", kterou vyhlásila nadace Nova Kultura.
První cenu dostal projekt Glagolická diktatura a na přebírání cen byli
všichni hlavní "ideologové" tohoto humorného a inteligentního
projektu. Po obědě byla prezentace projektu "Dvojky" (Páry) dvou
švýcarských fotografek, Sávy a Desiré. Díky nečekaným bouřkám, a tím
pádem také stejně nevypočitatelným výpadkům elektřiny jsme promítání
museli realizovat v bývalém "chlívku" na Dianině zahradě. Sáva a
Desiré prezentovaly obsah výstavy, která právě probíhá v Sofii.
Procestovaly celé Bulharsko a nafotily skoro 30 manželských párů a
jejich životní styl, i s doprovodnými "soundscapes." Murat nechal
účastníky svého workshopu nahlédnout do tajů břišního tance.
Následoval nádherný koncert dívčího sboru z Plovdivu a pak pořádná
tradiční dechovka z Vršetce, na kterou mezi sprškami deště tancovala
celá náves. Když se setmělo, prezentovali jsme zas o den pokročilejší
verzi našeho projektu, s novými filmy a fotografiemi. Kdo si
neodskočil do místní hospody občerstvit se rybičkami "cece" nebo pivem
Zagorka, mohl tancovat při živelném bubnování Murata a jeho přátel. Do
půlnoci, po půlnoci...

Vršets pršets

Nedorazilo. Tedy hezké počasí, které jsme tolik doufali, že dorazí ze
střední Evropy...vždyť nejsme zas tak daleko, tak jak může být v Praze
tak krásně a v Bulharsku tak ošklivo, pršavě a zima? Sešněrovaní ve
svetrech jsme trávili většinu dne přípravou na večerní prezentaci v
Vršetsi. Odpoledne zas na chvilku vysvitlo slunce, okamžitá radost,
chvilka opalování při práci na terase Dianina domu. Nikolaj si
dokonce stihl vyprat--zdálo se, jakoby si užíval tu možnost prát venku
pod tekoucí studenou vodou, s bulharskou verzí mýdla s jelenem. Do
Vršetce jsme vyrazili kolem 19h. V centru, kde jsme měli domluvenu
prezentaci byla omezená doprava kvůli svatbě a tak jsme museli
četníkům chvilku vysvětlovat, že potřebujeme jet právě tou uzavřenou
ulicí. Nakonec jsme jednoho obměkčili, jak povolením od magistrátu,
tak vysvětlením jak skvělý je náš projekt a nakonec i s příslibem, že
se projede autem na použitý fritovací olej. Nastoupil si ke Standovi a
vyjednal nám průjezd až před kašnu na náměstí. Otevřeli jsme naše
mobilní promítací plátno, pustili hudbu, kolem byly davy zvědavých
diváků. Tomáš začal představovat náš projekt obecenstvu. Blýsklo se.
Začalo poprchávat. Spustil se déšť. Přešel v liják. Diváci stáli pod
svými deštníky, bylo vidět že je prezentace zajímá, některé babičky
dokonce podupávaly v rytmu hudby. Všichni čekali, že se liják přežene.
Což se nestalo. Místo aby ubývalo deště, ubývalo promoklých diváků.
Počasí už nás víc vyšplouchnout nemohlo, ale i tak jsme z akce měli
docela radost, protože měla dobrou odezvu mezi lidmi, kteří vytrvali i
přes déšť. I přes právě probíhající přenos zápasu fotbalového
šampionátu.

Romské děti a lázeňští zpěváčci

Ranní vstávání, tentokrát už abysme stihli akci v romské škole. Romové i tady žijí v ghettu, za mostem. S jednou třídou dětí jsme ve velkém kole začali hrát abecední hry. Energie se rychle rozproudila—děti sestavovaly písmena a slova z metrů, hráli jsme kreativní hry s padákem a abecedním stolkem. Dětí stále přibývalo, jakoby za jednoho desetiletého najednou byli ještě dva pětiletí. Další se tlačili za okny třídy a za dveřmi do školní budovy. Všude bylo hemžení, byli jsme v obležení. Skoro jsme měli špatné svědomí, že rozdováděné děti bude náročné zase zkrotit a usadit do lavic. Akce se překvapivě dobře podařila, ač jsme si mysleli že romské děti nebudou mít k cyrilici tak emocionální vztah, reagovali spontánně a s plným nasazením. Snažili jsme se mluvit s nimi trochu romsky. Pro děti v tomhle věku asi konstelace romštiny a cyrilice nebudí nijaký podiv.
I ti energičtější z nás ocenili odpočinek a snídaňo-oběd v kavárně, který následovala ještě odpočinkovější hodinka v místních minerálních lázních. Krásně art-decově vyzdobený sál hlavní lázně měl výbornou akustiku. Dokonce když se zpívalo do žlábku podél bazénu, zvuk rezonoval až do zelené klenby. Postupně jsme se všichni vrátili do Běla Rečky, kam už v mezičase přijeli další účastníci festivalu—Mirek se svými lidmi z ústavu orální historie České akademie věd a do toho všeho Bulharská televize, která chtěla o festivalu a doprovodných akcích točit reportáž. Všechno od ubytování nově příchozích až po rozhovory s televizí se hravě zvládlo a pak už následoval jen přechod do místní hospůdky, večeře a náramná oslava. Mirek všem místním říkal, že jsou jeho deja-vu, ale to určitě popře, protože to už si nepamatuje. Zprávy z Prahy jsou že je tam krásné počasí a sluníčko, tak se vší vervou doufáme, že už zítra dorazí i sem.

Stav

Dneska jsme mínili udělat abecední happening v romské škole ve Vršetsi, lázeňském městečku poblíž. Ukázalo se ale, že ve školách, kde se včera konaly volby do Evropské Unie, se neučí. Ani tady. Jen jsme obhlédli prostředí a domluvili akci na zítra. Snídaně v kavárně, banica s kávou a jogurtem. Zašli jsme do místního muzea, kde byla velká sbírka tradičních artefaktů, od římských nálezů z doby Thráků až po folklór. Dokonce tu byly zvonky používané k vodoléčbě v místních minerálních lázních už za starověku. Přestalo pršet a konečně vysvitlo slunce, najednou bylo vedro, příjemně a uvolněně. Rozhodli jsme se jet do nedalekého Klisurského kláštera, který byl také, shodou okolností, zasvěcený Sv. Cyrilu a Metodějovi. V klášteře byla turistická ubytovna a trochu svou načinčaností připomínal místo, kde by se dal natočit klip v místním kýčovitém superpopulárním stylu „čalga“ aneb silikonový turbofolk. Určitou autentičnost si zachoval jen lesní pramen vody, která plní přání, protože tryská na místě, kde Turci zabili šest mnichů, kteří chtěli obnovit rozbořený klášter. Sotva jsme překonali představu, že pramen tryská z hrobu, Standa nám nandal kázání, že jeho to věření v Boha moc nebere, protože ví, že Bůh je. Akorát nepatří do žádného náboženství. Takže jemu to přání asi moc fungovat nebude.
Cestou zpátky jsme se zastavili v restauraci Сталин (Stalin) a dali si čerstvé pstruhy. Přitom jsme se bavili tím, že stejná slova znamenají přesně opačné věci češtině a bulharštině, třeba Bulhaři něchtěli věřit, že můžeme parfému říkat voňavka, když pro ně vůně znamená pach. Sestavili jsme také abecedu věcí podle pro zítřejší akci a odkryli další fascinující linguistické podobnosti a odlišnosti.
Standa se pokoušel aplikovat svoje mesiášské poselství o recyklaci použitého rostlinného oleje i tady, kde se pouze grilovalo, ale nesmažilo. Takže jeho story o konci světa skrze globální oteplování, které se dá zastavit, když mu dáte použitý olej, moc nefungovalo. Pak jsme nakoupili zeleninu na trhu a vajíčka u jedné paní ve vesnici a dorazili domů když se zase rozpršelo.

Prší

Dnes celý den prší a leze na nás zima. Dopoledne jsme improvizovaně přeměnili hrázděný a napolo se rozpadající starý chlív na zahradě v kino a přednáškový sál. Byl pokřtěný přednáškou o tom, jak se správně kompostuje, tedy téma více než vhodné jak do chlíva, tak do vesnice. Slovo „kompost“ je prý odvozeno od stejného základu jako „komponovat“, což se nám hodí do krámu, protože dneska jsme se také z publikace o historii cyrilice, kterou Roman přivezl z Plzně, dozvěděli, že cyrilice byla Cyrilem zkompostovaná částečně z staroslověnské sylabické abecedy používané v severovýchodním Bulharsku a městě Pliska, a také z některých řeckých liter. K nim pak nakompostoval znaky pro 14 čistě slovanských hlásek jako ž, š, č, c, dž, ue, ua, ju a tak. Na oběd jsme jak kobylky obsadili místní hospodu s třemi stoly. Ta se zatím se svou popularitou jen obtížně vyrovnává, dnes byl pro změnu nedostatek vidliček. Jinak jsme většinu dne strávili zalezlí u kamen. Ještě jsme taky honili malou krysu z jejího oblíbeného místa ve spižírně, protože ráno skočila na Pepu a on se chudák lekl, až z toho zaklel. Krysa ale vyhrála a spokojila se s ubytováním pod schodama, odkud to má do spižírny docela blízko.
Diana četla spirituální výklad cyrilice od filosofa Bejnsy Dunova (Петър Дънов, další jméno které nejde do latinky přepsat), který založil hnutí Belo bratstvo a učení paneurytmia. Taky jsme probírali proč Bulhaři kroutí hlavou místo aby přikyvovali. Prý až se celý svět zblázní, jediní Bulhaři budou vypadat, že vědí, která bije.
Teď si dáme bulharskou večeři z našich makedonských zásob (se stále přežívající maďarskou majonézou) a večer si ještě promítneme starý jugoslávsko-makedonský film „Jed“. Večeři na terase a film asi ve chlívku.

Běla Rečka

Po polední snídani v domě Diany, kde přebýváme, jsme se setkali s ostatními účastníky workshopů, kteří budou prezentovat své projekty o písmu na “Festivalu kozího mléka” (Goatmilk Festival), který Diana a její přátelé v nadaci Nova Kultura každoročně organizují. V Bela Rečce je skoro víc koz než lidí, tak proto to kozí mléko. Jeden z projektů se jmenuje Glagolická diktatura. Prezentoval ho Atanas i za své umělecké kolegy, kteří vycházejí z toho, že přijetím Bulharska do Evropské unie existují v Unii dvě oficiální písma. Řešením lecjakých problémů, které toto způsobuje, by bylo nastolit pro celou Evropu písmo třetí, se kterým budou mít všichni problémy stejné. Jediné pan-evropské písmo v historii byla hlaholice (glagolice), takže to jediné je k diktaruře vhodné. Nastolit se ovšem musí, jak jinak než, revolucí. Glagolická diktatura je promyšlená do detailu—od vlajky, revoluční indoktrinace (po slovanském způsobu nazývané intoxikace) až po doslovný přepis Evropské ústavy do glagolského písma. Cveta a Desi připravily projekt, ve kterém sledují, jak latinka na dopravních označeních i na obyčejných vývěskách přepisuje bulharská jména a slova. Latinka není schopna postihnout určité zvuky a přepis přečtený jen z latinky je nejen nepřesný, ale také ochuzuje zvukovou bohatost jazyka. Některé hlásky nemají v latince svůj znak a jejich přepis může být různý, třeba slovo ъгъл (úhel) se přepisuje jako „agal“ nebo „ugul“ a přitom ъ je neznělá samohláska. Místní jména, třeba Кърджали se přepisují jako Kardjali, Karjali nebo Kurdjali, přičemž ani jedno nemá ten správný bulharský zvuk. Vania připravila kapesního průvodce stylů přepisu cyrilice do latinky v „business“ bulharštině a v neformální emailové bulharštině. Je vidět, že tohle je téma, které Bulhary irituje a snaží se používání latinky bránit. Mají ke svému písmu velice emocionální vztah (nostalgicky třeba touží po psaní cyrilicí když žijí ve Francii). Koneckonců, skrze Sv. Cyrila jim jejich písmo seslal Bůh.
Běla Rečka je v pohoří Stara Planina, které spolu s pohořím Dormitor v Černé Hoře a horou Olymp v Řecku tvořily Aristotelovu představu tří pilířů světa, které podpírají nebe jako pomyslný trojhran. My se v tomto abstraktním prostoru pohybujeme—je to teritorium 3 svatých liter—řecké, latinské a cyrilské. Cyrilici papež uznal za svaté písmo už roku 867. Takže ji raději nebrat na lehkou váhu!

Z Prilepu do Sofie

Ráno jsme se posbírali a vyrazili na další cestu, směrem na Sofii. Dostali jsme zprávu, že Roman už přiletěl do Sofie. Akorát že nám to bude ještě pět šest hodin trvat než ho vyzvedneme.
Cestou do Sofie jsme za Kumanovem odbočili z hlavní silnice a v malé vesničce Staro Nagoričani vyhledali kostel. Byl původně z 11.století a uvnitř byl vymalován freskami ze 14.století od podlahy po nejvyšší místo kupole. Je tu ojedinělá scéna jak Kristus diskutuje s umělci, když se mu cestou na Golgotu posmívali, že vypadá jako král. Také Sv. Jiří tu má moc hezkého draka, je to had s rohama. Nad vchodem do kostela byl nápis ve staré cyrilici a další tabulka s nápisem ve fresce byla pod průhledem do věže v rohu kostela.
Až když jsme už byli dál na cestě, zjistili jsme, že pár kilometrů od kostela byla nejstarší megalitická observatoř na světě, starší než Stonehenge, nalezená v Kokinu teprve před 6ti lety. Okolo bylo několik stolových hor v jinak lehce zvlněné krajině, které dodávaly celému místu přátelskost a také otevřenou spirituální energii.
Standovu autu podařilo udělat díru v pneumatice, takže jsme vyměňovali kolo. Po přechodu do Bulharska byly silnice ještě horší, ale to už jsme spěchali do Sofie. Dorazili jsme před 20h. Rozloučili jsme se s Agnes, která ráno odlétá a přibrali Romana, který dorazil dnes ráno z Plzně a Radmilu, novinářku ze Sofie. Následovalo noční rallye klikatými a hodně rozbitými silnicemi do Bela Rechky v horách. Po půlnoci jsme byli na místě. Čekala už na nás Diana, večeře, oheň v krbu a rakija aneb loza. Probírali jsme jak je cyrilice vnímaná a prožívaná v zemích, kterými jsme projeli. Diana řekla, že Cyril a Metoděj jsou v Bulharsku samozřejmostí, skoro klišé. V retrospektivě a porovnání vztahů k písmu, role Cyrila a Metoděje, ale také politické situaci, historii i budoucnosti v různých Balkánských zemích nabývá tohle téma

Site-specific akce v Prilepu

Zjistili jsme, že můžeme v Prilepu zůstat o den déle, protože Agnes odlétá ze Sofie později než jsme si mysleli. Včera jsme nestihli realizovat žádnou akci a dneska tak byla výborná příležitost něco podniknout. Zatímco jsme se připravovali na odpoledne a zpracovávali natočené materiály, na dvoře domu kde jsme bydleli spontánně vznikla akce s dětma. Na stolek, kde byla vypsaná celá makedonská abeceda, jsme na každé písmeno položili předmět, který daným písmenem začínal. Děti si hrály na obchod, přičemž když chtěly získat nějaký předmět, musely si ho „koupit“ tím, že písmeno předvedly.
Odpoledne jsme podobnou akci zorganizovali v předměstí Varosh, vlastně spíš vesnici se starými kostely, kde jsme byli včera. V místním obchodě jsme za vydatné pomoci místních nakoupili „podle abecedy“ a umístili věci na abecední stolek před obchodem. Pak jsme prodávali „za písmena“, která nakupující předvedl buď rukama nebo celým tělem. Zboží šlo na odbyt a pobavili jsme půl vesnice. Když jsme odjížděli, tak i děti, které se akce neúčastnily si už mezi sebou hráli písmenkovou hru.

Sv. Naum

Odjíždíme z Ohridu. Cestou do Prilepu se zastavujeme v klášteře Sv. Nauma, který je na břehu Ohridského jezera, těsně vedle hranic s Albánií a poblíž dalšího mohutného pramene krystalově průzračné vody napájející jezero. Sv. Naum spolu s Klimentem byli žáky Sv. Cyrila a Metoděje, dokonce s nimi putovali až na Velkou Moravu, odkud se pak vrátili a založili v Ohridu již zmíněnou univerzitu. V klášteře je kostel z 10.století s hrobem Sv. Nauma. Kaple s hrobem je uvnitř pokryta freskami s výjevy z Naumova života, včetně jedné, kdy ho pronásledují heretičtí Bogomilové. U vstupu do kostela jsou dva mramorové sloupy s vyrytými staroslověnskými kříži v několika místech přecházející v hlaholické znaky. Snad všechny kostely z této doby mají zvláštní intimní atmosféru spirituálního setkání, snad proto, že všichni ti svatí se tlačí na stěnách kolem, jsou na dosah ruky a v lidské velikosti.
V pokladně jsme našli starého známého Daňku, se kterým se Standa, Tomáš a Martin setkali když tu byli loni na podzim. Samou radostí na uvítanou vytáhl z pod pultu rakiju a štamprlata a z pokladny se na pár minut, v tomhle předsálí kostela, stal bar. Daňko si vybral jako oblíbené písmeno Д jako dům, duša, dobro, da (ano) a Daňko. Jeho druhým písmenem bylo T, protože uvnitř domu je stůl, nebo obětiště. Sv. Nauma mu připomínalo hlaholické písmeno ŠČ, jako „ščot“, tedy sčítání D a T.
Přes pohoří Galičica jsme se vyšplhali silničkou, z které byly nádherné pohledy jak na Ohridské tak na vedlejší Prespanské jezero. Cestou na Prilep jsme minuli Bitolu, v níž jsou zbytky římského osídlení i ve svém nepořádku malebné cikánské čtvrti.
V Prilepu nás přivítala Vladimírova rodina. Jeho tatínek nás vzal do Prilepské čtvrti Varosh, nad níž se tyčila pevnost krále Marka a na úpatí skal stál starý klášter Sv. Archanděla Michaela. V klášteře jsme se setkali s mladým mnichem. Vyprávěl, že původně tu byla poustevna, ale po čase se k poustevníkovu učení přidali místní a vznikl klášter, už v 9. století. To ještě mniši žili v jeskyních ve skalách. Dveře kostela strážily postavy krále Marka a jeho otce a na freskách uvnitř zástupy svatých „lékařů“ jako Cosmas a Damian. Mnich nám ukázal nápis hlaholicí na sloupu před vchodem. Zmínil, že ho překvapuje, že Kliment změnil hlaholici v cyrilici, vždyť Cyril vytvořil hlaholici na popud Boha. Když student něco takového udělá, je to hřích a vyvyšuje se tím nad svého učitele, což by asi Kliment sám nikdy neudělal. To, že se hlaholice přestala používat a nahradila ji cyrilice bylo tedy zřejmě výsledkem politických tlaků.
Sestoupili jsme do vesnice Varosh, která byla nejstarším místním osídlením. K ní se „přilepovaly“ další čtvrti a tak vznikl Prilep, alespoň podle Vladimira. Ve Varoshi původně bylo 70 kostelů, každý dům měl svůj. Doteď pár kostelů ještě stojí, a to přímo na dvorku některých domů. Jsou z 13.století a v několika se zachovaly původní fresky. Je vidět jak se tu recyklovalo—každý z kostelů má ve stěnách alespoň pár mramorových kvádrů z dob řeckého osídlení, některé s nápisy a reliéfy.
Po obří hostině, kterou nám nachystala Vladimirova maminka jsme se ještě odvalili prozkoumat centrum večerního města a skončili v baru ВИРУС. Ještě před spaním jsme si pustili film Tajanata Kniha (Tajemství knihy) o legendární tajné knize středověkých Bogomilů. Část děje se odehrávala ve vidinách a snění, z kterého mnozí z nás až do rána nespěchali.

Tělo jako písmo

Workshop o písmu s dětmi, s nimiž pracuje Jasmina, Nikola, Marie a Strezo v Media Artes dnes pokračoval dopoledne a většinu odpoledne v parku u jednoho z pramenů vydatně zásobujících vodou Ohridské jezero. Na nedaleké pláži jsme pak vykoušeli vodu Ohridu na vlastní kůži a byla pěkně ledová.
K večeru jsme se přesunuli k přístavu a téma metafory vlastního těla jako písma jsme otevřeli i tady. Udělali jsme promítání o naší cestě, Agnes a místní kytarista dělali improvizovaný hudební doprovod. Rozloučili jsme se s Ohridem pořádnou plieskavicí, kterou ovšem ocenili jen ne-vegetariáni. Vegetariáni se museli spokojit s pečeným sýrem, ale zdá se, že jim šel k duhu.

První den v Ohridu

Ráno se v našem dočasném panelákovém bytě vybaveným mimo jiné i sebraným dílem Josipa Broze Tita, zastavil Nikola, abychom domluvili plán na příští dny. Potom nás vzal na Plaoshnik, vrcholek nad starým městem, kde stával klášter sv. Klimenta a první slovanská univerzita založená v 9.století. Celé prostranství kolem kostela s ostatky Sv. Klimenta bylo odkryté díky probíhajícím archeologickým vykopávkám, takže bylo vidět nově nalezené mozaiky nebo napolo očištěné kostry na pohřebišti. Svatý Kliment a Svatý Naum byli žáci Cyrila a Metoděje a univerzitou jen za života Sv. Klimenta prošlo 3.500 studentů. Sv. Kliment zjednodušil staroslovanskou hlaholici a pojmenoval tohle nové písmo cyrilice, na počest svého učitele.
Sešli jsme lesní cestou nad skalnatý sráz k jezeru a podél něj ke kostelu sv. Jana Teologa, který je usazen na skalnatém výběžku nad vodami jezera. Jestli něterá místa vyzařují energii určitého druhu, tohle bylo jedním z nich, přestože se právě hemžilo třemi desítkami školních výletníků.
Odpoledne jsme rozbalili tábor vedle sochy Cyrila a Metoděje na promenádě na Ohridském nábřeží. Obě auta naší výpravy polepená znaky hlaholice a cyrilice z našich minulých zastávek okamžitě vzbudily pozornost, takže jsme rychle přešli k akci a udělali rozhovory s kolemjdoucími o tom, kdo jsou Cyril a Metoděj. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že Makedonci rozhodně nejsou Slované (i přes námitky, že makedonština je slovanský jazyk) a že Makedonie je centrem evropské civilizace—to o sobě ostatně tvrdili i Srbové. Takže asi záleží koho se ptáte. Když jsme tuhle trochu problematickou otázku probírali s Vladimírem, říkal, že není moc dobré pouštět se do intelektuálních diskusí o tom „jak to opravdu bylo“, protože tohle téma se na Balkáně řešívá válkou.
Rozpory a paradoxy jsou tu jiné, byť stejně intenzivní jako Montenegru nebo Srbsku. Podle zákona musí být v Makedonii veřejné nápisy, včetně vývěsních štítů napsané cyrilicí. Nicméně ani to nijak vážně nebrání vlivu „američtiny“ na veřejný prostor, takže když přelouskáte nápis Гарфиелд, Сунрајс nebo Матрикс видео цлуб, je těžké ubránit se pocitu jestli to tomu Cyrilovi vůbec stálo za to. ☺
Tomáš s Marií z Media Artes dělali během odpoledne s dětmi workshop a evokační hry. „Kilometr“ aneb kilo metrů (zednických) fungují jako nástroj vytváření písma, které je jak vizuální, tak fyzické a význam jednotlivých písmen tak děti mohly vyjadřovat pohybem a interakcí s písmem a abstraktními tvary, které se z metrů daly složit. Media Artes s dětmi natočili krátký hravý film o písmu vzjádřeném vlastním tělem, který jsme večer promítli v našem mobilním kině na pěší zóně.

Cesta do Ohridu přez Albanii

Loučíme se s Djordjem a ještě neturistickým městečkem Petrovac. Čeká nás celodenní jízda přes Albánii až k Ohridskému jezeru v Makedonii. Ceca se vrací do Bělehradu, necháváme jí kavárničce u nádraží v Baru, odkud ji za hodinu jede vlak. Do Albánie vedemalá silnička širokým údolím nahoře v horách, tudy někudy možná vedla starověká Via Ignatia. Mění se domy, lidé i auta. V Albánii je zcela určitě největší počet mercedesů na jednoho obyvatele. Jazyk je najednou nesrozumitelný a i když se nápisy dají přečíst, nic nám neříkají. Zastavujeme se u Standova známého, majitele jedné z restaurací podél silnice nazvané Enigma 1. V téhle vesničce je i Enigma 2 a Enigma 3 se staví ve fungl novém hradě s hradbami a cimbuřími nad zatáčkou silnice. Tentokrát pro nás žádný fritovací olej nemá, prý až zas za rok.
Protlačili jsme se hustým provozem v Tiraně a pokračovali úzkou silnicí, která obtáčela horské svahy až úplně na hřebeny, odkud bylo vidět na obě strany hor. Horská dráha se vším adrenalinem a žaludkem na vodě pokračovala ještě tak 2 hodinky, než jsme sjeli do širokého údolí, které v Elbasanu hyzdila obří zrezavělá továrna. Koupili jsme olivy a třešně, vyhnuli se pár toulavým psům podél silnice a najeli na výstup dalšího pohoří, za nímž už čekalo jezero Ohrid. Nejkonečné čekání na skoro prázdném hraničním přechodu začalo být absurdní a obtěžující, hlavně proto, že Vladimír potřebuje být zítra ráno ve Skopje, aby na Bulharském konzulátu získal vízum, které jako Makedonec potřebuje, aby s námi mohl pokračovat dál. Dorazili jsme do Ohridu kolem 10h večer, kde už na nás čekal Nikola a Strezo.

Akce v Budvě

Konečně volný den, tedy alespoň ráno. Vykoupání v moři, snídaně každý kdy chtěl. Na večer musíme připravit promítání a akci v centru městečka Budva, takže se každý chopí toho co umí a pouštíme se do práce. V „obýváku“ s výhledem na moře je víc techniky než lidí—počítače, videokamery, fotoaparáty, nahrávací technika, všude kabely—zpracováváme materiály natočené za posledních několik dnů, abychom je mohli publikovat na internetu a prezentovat večer.
Kolem 16h vyjíždíme do Budvy, starého města opevněného benátskými hradbami.
Nechtěli jsme dělat „street performance“, ale křehkou kulturní intervenci, ne nutně lidi pobavit, ale zapojit je do přemýšlení o písmu. Další příležitost dozvědět se, že nahrazování cyrilice latinkou prožívají místní Srbové velmi intenzivně, mají pocit, že tak mizí i srbská identita. U některých nápisů vlastně není jasné jak je číst. Když je lékárna nadepsána APTEKA, člověk zvyklý číst cyrilicí pak přečte nesmyslné „artěka.“ Na turistickém letáku Budvy není cyrilicí ani text v srbštině. Saša, jehož praprapradědeček je druhou nejznámější historickou osobností Černé Hory po Něgošovi a má v Budvě muzeum, se rozčiloval nad transckripcí jeho jména do latinky, cyrilice vystihuje zvuk jména mnohem přesněji.
Místní televize natáčí o akci reportáž a rozhovory s námi i s účastníky.
Večer jsme ještě museli najít fungující internetovou kavárnu a konečně aktualizovat reportáž z cesty. Pak nás Saša a Maja pozvali do jejich domu na „slovanskou jam session.“ Na terase ztmavlého domu, kolem stolu s pozdní večeří a hluboko pod námi se rýsujícím osvětleným zálivem. Hravé propojení „džemu“ češtiny, srbštiny, makedonštiny, občasné slovenštiny a ruštiny a maďarských houslí.

Kláštery na Skadarském jezeře

Brzy z rána jsme vyrazili na pouť po klášterech na ostrovech Skadarského jezera, které tvoří část přirozené hranice mezi Černou Horou a Albánií. Než jsme se rozjeli 15km cestu po úzkých silničkách plazících se po skalnatých horách směrem ke klášterům, zastavili jsme se na kávu v městečku Virpazar. Během sestupu skalnatým srázem k jezeru Tomáš a Djordje zvládli živý vstup do rádia Svjata Gora. Tento den začínal být ve znamení písmena S—nejen že byl celý na Skadarském jezeru, dostuným jen serpentinami, ale i majitel loďky, která na nás čekala, se jmenoval Slaviša.
Na jezeře jsou tři kláštery, každý na jednom z malinkých ostrovů, dva jsou mužské a jeden, ten uprostřed „souostroví“, je ženský. Monastyr na ostrově Moračnik je nejstarší a bydlí v něm jediný mnich, Nikolaj. Maličký kostel byl zasvěcen trojruké Bohorodičce. Podle legendy malíři její ikony usekli ruku, která mu po soustředěné modlitbě přirostla zpátky—jako díky ji pak přimaloval své patronce Svaté Marii. V domku o dvou místnostech, nalepeném na pobořenou středověkou věž, se ho Tomáš zeptal, jestli tu žije sám. Nikolaj odpověděl: „Nežiju tu sám, žiju tu s Bohem.“ Nikolaj nám nabídl pohoštění, „sok“ z granátových jablek.
Nikolaj se nechtěl nechat fotit, protože fotografie zachytí jen světskou část, povrch člověka, ale nedokáže postihnout vnitřní význam a bohatost. S tím souvisel také jeho výklad písma—na litery je možné se dívat jako na světské formy, ale lze v nich číst také svatý, intuitivní a cítěný význam.
Na ostrově Baška nás přivítala usměvavá sestra Milena, mladá novicka, původem z Albánie. Zavedla nás do obou kostelů na ostrově. Jeden je nepoužívaný, protože do něj teče—už od doby kdy ho postavili ve 14.stol., spolu s původním klášterem. Byl zasvěcený Sv. Djordjemu. Před skromným oltářem, na hliněné podlaze, pod hrubou kamennou klenbou, Djordje svému svatému jmenovci složil poctu v podobě cyrilického nápisu—rozdíl mezi nimi byl, že jeden je svatý a druhý moc ne. Je sociolog.
Druhý kostel, nově opravený, byl zasvěcen Sv. Bohorodičce. Nad vchodem byl nadpis cyrilicí ve zvláštním stylu mnichů z Dalmácie, datovaný k roku 6948 podle srbského kalendáře (1439 po Kristu). Popisoval uložení ostatků Sv. Jeleny Balšič, dcery vladyky Lazara, která vládla srbské provincii Zeta.
Před prahem kostela byla vytesaná rozeta, na které stává metropolita při obřadech.
Jestliže na ostrově Baška žilo pět jeptišek, ve třetím klášteře na ostrově Starčevo nás trošičku nevrle přivítal jediný mnich, starý Grigorije. To proto, že jsme zaparkovali naší loďku na špatné místo a tím narušili pomyslný řád posvátného ostrova. Setkání s Grigorijem připomínalo mozaiku, která se pomalu skládá a její krása vynikne až na konci. Grigorij byl velmi vzdělaný a přátelský, na terase s výhledem na jezero a majestátní hory jsme strávili dvě hodiny hovorem o smyslu života nad skleničkou jeho vlastního džusu z divokých granátových jablek. Grigorij mluvil o jednoduchosti a o tom, že informacemi z novin a televize se nepotřebuje zabývat, vyrušují ho. Standa se ho zeptal na největší přání—Grigorij řekl „dostat se do ráje.“ Jeho život nám už jako ráj připadal, obklopen krásou a klidem, zahradou s olivovníky, citrusovníky obsypanými pomeranči, citróny a grapefruity a keři s divokými granátovými jablky.
Končí den S. Vracíme se k břehům, kde se stíny soustavně sunou stráněmi, strkány sluncem a skládají (možná i srbská) slova. Vůně levandulí porostlých hor se mísí s jemnou vůní květů citronovníku, které nám dal na rozloučenou mnich Grigorij.
SLIDE SHOW

Procesí v Tivatu

Djordje měl pro nás na dnešek plán. Začínal nenápadně, návštěvou kláštera Svatého Archanděla Michaela na poloostrově Miholjska Prevlaka poblíž města Tivat, na sever od Petrovacu. Velkou bránu zašlé slávy socialistického turismu, kde se evidentně dříve vybíralo vstupné, jsme skoro samozřejmě obešli, jako by spíš stála v cestě než oslavovala to, co se nacházelo za ní. Plni očekávání jsme stoupali silnicí mezi domky, něco mezi hotelovými bungalovy a chudší sídlištěm. Ukázalo se, že v nich žili Srbové, kteří se vystěhovali z Kosova. Na konci cesty se na nízkém vrcholku objevil malý kostel, a poblíž něj, za rozvalinami původního kláštera byl shluk kamenných domů. Celé místo, ač vypadalo tak nenápadně, mělo dlouhou a dramatickou historii. Od 13.století tu stál pravoslavný klášter. Ve válkách s Benátskou republikou v 17.století byl klášter ostřelován a zbořen, protože se předpokládalo, že tu vypukl mor, ale až nedávno se ukázalo, že mniši byli otráveni arsenem. Zemřelo jich tu 70. Po několika stoletích se tu pak odehrál zázrak když byly podle záhadné vůně nalezeny kosti arcibiskupa a zmasakrovaných mnichů a rosa, která se na nich objevovala, zázračně uzdravovala všechny nemoci. Zázračné ostatky stále vydávají vůni, která se nedá k ničemu přirovnat. Po tom, co jsme očichali zázračné ostatky, tak jak se na tomto poutním místě má, Djordje s mnichy vyjednal, aby nám otevřeli místnost s archeologickými vykopávkami včetně náhrobních desek se starými nápisy v cyrilice. Zapředli jsme rozhovor se sestrou Stefanidou, která tu žije. Ta nám historii místa vyprávěla a dodala, že i teď čas od času z míst, kde byli mniši pohřbeni, vychází ona neznámá vůně. Při našem rozhovoru se začaly odehrávat nečekané shody náhod, které dokáží dát okamžiku nečekaný smysl, synchronicitu. Tahle se odehrávala kolem písmene T, které si Sestra Stefanida, původním jménem Tatjana, sama vybrala jako písmeno, které jí je nejbližší. Studovala v Bělehradě teologii, ale zajímala se o divadlo (teart) a dokonce napsala divadelní hru. Sašovi zazvonil mobil, volal mu kamarád, taxikář v Torontu, který se ho ptal, jestli zná ten klášter v Tivatu—Saša mu řekl, že nejen že ho zná, ale že tam zrovna jsme a když mu přítel nevěřil, dal mu k telefonu sestru Stefanidu. Celé to okamžité propojení středověkých voňavých kostí, sehnuté jeptišky zahalené v černém, mobilu a taxikáře z Toronta mělo trochu komickou atmosféru, se vším respektem v pozadí. Za chvilku kolem nás začali běhat mniši a cosi se dělo. Ani jsme netušili, že dneska je svátek mučedníků na počest upálení ostatků Sv. Sávy, a že jsme právě na místě, odkud bude vycházet procesí s posvátnými ostatky mnichů. Najednou se na kamenité cestě objevil arcibiskup v bílo-zlatém hávu a kolem něj pobíhali mniši, ještě si doma zapomněli kříž. Rozezvonily se zvony a z malého kostela byly vynešeny ostatky a posvátná ikona. Z ostrova procesí putovalo lodí do Tivatu, kde se ceremoniálně vylodilo z malé loďky hned vedle gigantické zámořské přepravní lodi, i s ostatky, arcibiskupem, mnichy a ikonami, vítáno městskými církevními autoritami.
Téma dne—Tatiana, teologie, teatr, svaté Tělo, Tivat, taxi Toronto a Tibet….vedlejší město koneckonců bylo Budha, hmm, tedy Budva.

První den v Petrovacu

Probuzení ve starém domě přímo u drobnokamenité pláže, kde ještě nezačala turistická sezona, má své kouzlo jako za starých časů, kdy sem jezdilo několik málo movitých rekreantů nebo odvážných cestovatelů. Seděli jsme na ranním kafe s Djordjem a jeho přáteli a rozebírali téma utajených souvislostí v historických datech a událostech tak jak je známe ze školských nalejváren. Saša, potomek slavného Stefana Mitrova Ljubišu nás inspiroval jeho parafrázovaním a viděním souvislostí slovanské vzájemnosti ještě před Kristem. Prý se dají vystopovat tyto okolnosti v baladách, nástěnných záznamech, v kořenech slov a v příbuznostech jmen řek a území, kde se prý usadili Slované. Cosi nás ale přeci překvapilo, že se v dokumentech opravdu nachází jistá jiná datace než před Kristem a po ale byzanské datování což by znamenalo, že ted se píše rok 7515 od stvoření světa. Je legendou nebo bylo skutečnou událostí, že se kmeny podobné Slovanům mnohem hlouběji odpradávna rozlévaly po obou stranách Dunaje, kde kdysi bylo moře, které steklo a vytvořilo Černé moře? Nedaleko Beogradu ve Vinči se usídlily kmeny jejichž znaková abeceda, 1500 znaků na keramice se podobá znakovému písmu Etruskům a je datován 5000 let před Kristem a nejsou to piktogramy (prof. Pešič). A lze se domnívat, že je lehce podobná i runám z transylvánských hor. Četla se z prava do leva.
Co se týče současnosti lze i zde během několika let předvídat pomalý zánik nemoderní cyriliky neb turismus, ale také západoevropská orientace nese své globální expanzní tendence a nebere žádné ohledy na specifika lokální paměti. A když, pouze si vybere ojedinělé střípky místní rarity. Tak jako klášter v Buljarici pozorující co se pod ním v zálivu vybetonuje za turistické sídliště. Je tady jediná ikona sv. Kristifora na Balkáně se zvířecí hlavou a legenda praví, že byl tak vizualně krásný, která zastinovala jeho vnitřní krásu a tak vzal na sebe podobu zvířete, vlka nebo osla. Stanul před Bohem ve své fyzické podobě a ten ho rozeznal a přijal. Jiná pověst o něm praví, že se zbavil lidožroutství.

Z Mostaru do Monte Negra

Dopoledne v Mostaru jsme si s Denisem - architektem, naším hostitel prošli místy, které se kupodivu a také ke prospěchu města probouzejí z vyšinutého zlého snu a bolest války překrývá kdekterá náplast jednoduché všednosti.Vpřítomnosti zanechané stopy dravých střepin a kulek se ve zdech, které obrůstá zeleň, dá přečíst trauma a s příchozími houfy zvědavců se mění ve virtuální atrakci divokých akčních přiběhů. Prošli jsme jedním z mostů na muslimskou stranu a vstoupili do nejstarší mešity. Mnohost nám nečitelných arabských znaků a písmen nám připomínala tu hudební partituru či dokonce svým tvaroslovím grafiťáckou signaturu. Dozvěděli jsme se, že ještě před fyzickou bitvou začla bitva znaků a slov které pak vnesly agresi do ulic. Co tedy znamená popsat a označit někoho, ulici, dům či teritorium? Věrnost rodu, kmeni (jak tady říkají plemeni), klubu, národu, nebo náboženství se stalo osudným pro mnohé, kteří dnes leží na společném hřbitově uprostřed města. Most přes řeku Neretvu nese svoji dvojznačnost, propojuje, ale stále nese význam rozdělení na dva břehy. Vyváženost obou stran písmena M jako znaku stabilního města rozrušuje pamět zmrzačených mužů o berlích.
Denis si pro sebe vybral z latinické abecedy písmeno L ne proto, že je latinické, ale proto, že mu připomíná pravý úhel nad kterým je prázdný prostor k myšlení a ke kreaci.
Naše další cesta již vedla přez Radmilju na Stolec, kde je pohřebiště Bogomilů, sekty jež vznikla na území Makedonie. Datace vzniku, stejně jako i důvod jsou zastřeny neznámem…ale tušíme, že někde se protínáme s příběhem našich patronů Cyrila a Metoděje. Možná souvislost? Celé prostředí monumentální nekropole uvnitř vnitrozemí, napovídalo o dokonalém utajení v ústraní od Otomanů či dosahu Monarchie. Typograficky se basreliefy na obrovských kamenech ve tvaru domů podobaly neolitickým či aztéckým znakovostem. Na náhrobcích se opakovaly figury lovců se zvednutou paži s nadměrnou proporcí pravé dlaně. U dvou náhrobků byl patrně cyrilický zápis.
Překonali jsme horu Klobuk a překročili hranici ve výšce 1060m do samostatné republiky Černá hora pak následoval tobogán až do Kotorského zálivu. Se štěstím v pravačce a levačce nás řidiči dovezli do Petrovacu na moru, kde pobudeme několik dní.

Cesta do Mostaru

Po noční blýskavici opouštíme brzo ráno náš dočasný domov na Vojvodině. „Majka“—srbsky matka—Stojčevska se loučí s naší přítomností slzami v očích. Poslední vtípek na info ceduli při výjezdu z Jabuky. Zanecháváme zde marketingové logo firmy Apple a druhé logo vezeme za rodinami do Mac Edonie. Leje a leje a až na hranicích s Bosnou se mraky na chvíli rozestoupí, to snad abychom se lépe slyšeli se zpravodajkou Ivou z Českého rozhlasu s kterou máme domluvené každý týden reporty o našem putování pro posluchače stanice Leonardo. Zdá se, že nám informační leták o Prorocích Písma pomáhá překonávat problémy se silniční policií a celníky jako kouzelná zelená karta. Někdy to na první pohled vypadá, že jsme náboženská ortodoxní sekta. Ale potom, co projekt vysvětlíme, snad už zanecháváme dojem, že jsme jen posedlí „umetnici“ co vyrazili po klikatých cestách za příběhy jedné abecedy. Momentálně jsme na cestě do Mostaru, který je pro nás metaforou překlenutí hlaholice, cyriliky, latinky a arabštiny. Večer přespíme ve městě se staronovým monumentem obnovené vzájemnosti. Naštěstí ne pod mostem, ale u známých. Intuice, které věřím mi napovídá, že to bude vzájemně inspirativní setkání.

Den sv. Djeordje

Den sv. Djeordje neboli svátek sv. Jiří vylézají hadi a štíři. Bylo pod mrakem a my měli v plánu zajet kolem poledne do Beogradu a na místě kde stávala kdysi Národní knihovna udělat něžnou intervenci písma. Ještě před cestou jsme s Draganem realizovali jeho projekt v rodinném sadě nedaleko chlivka tří prasečích sester. Věšeli jsme na odkvetlou jabloň bílá umělá a jako živá jablíčka s grafickým potiskem znaku hlaholice. Tak mne napadla myšlenka jak to vlastně bylo myšleno v 9.století v čase temna s naroubováním abecedy a znaků v tak rozmanitém a rozlehlém uzemí, kde žily slovanské kmeny? Pohanská nálada v zahradě u Stojčevských byla podnícena nejen obrazovou absurdností celého aktu, ale i přítomnosti shrbené kopající maminky nad salátem či otcem ve skafandru s výbavou k postřiku vína a neb zoufalým staříkem za sousedovic plotem mluvicího v samotě k rostlinám. Kolem dvanácté jsme vyjeli. Cestou nabrali ještě vytopený rostlinný olej pod naše kapoty a kolem jedné
hodiny již jsme parkovali obě auta na Košančicev venac u plotu pod lípy. Zde jsme vybalili náš campingový nábytek a smetli z aut prach z cest. Pod zastřešovací roletou jednoho z caravanu jsme se domluvili co a jak s dvouhodinovým programem a pak vyrazili za kolemjdoucími s dotazy a pozvánkami. V neděli jich tudy příliš neproudí. Ale projíždějícího kluka na kole tato nedělní situace přibrzdila a nakonec se ukázalo, že lehce ovládá češtinu pročež děda byl Čech. On sám studuje sociologii a tak nám podal zkrácený výklad co a jak se děje kolem pietního místa teda rozvalin knihovny za plotem. Kocour se rozvaloval na zídce a my se skvěle bavili s lidmi co byli námi zastiženi na nedělním korze. Evokace a metafory hry s písmeny dokonale fungovaly a to nejen pro intelektuálně orientované. V Beogradě je stále ještě čerstvá nálada a ostych vůči cizincům a někteří nechápali co se projektem myslí a proč se zajímáme o cyrilici a glagolice jak se ji zde říká.Vždyť obě abecedy jsou již nemoderní a nejeden z místních si posteskl, že možná I cyrilice zanikne. Podnikatelský diktát je nutí být více IN (myslí se asi EU?) a melancholie a obraznost již nejsou v kurzu. Návrat „domů“ do Jabuky k poslední večeři v Srbsku umocnila speciální událost v noční zahradě, kterou inicioval Dragan pro Katku právě dnes za námi dorazila z Čech.

Kontrast v nás

Tak jako obvykle po dni a noci chladu se země nadechla k slunci a nastalo parné ráno. Protože jsme měli domluvu s lidmi z University Umetnosti v Beogradu pospíchali jsme z vesnice Jabuka na sraz. Nebezpečně jsme se začlenili do chaosu města. Myšky a klikatá cesta se úskočně ukončila nad soutokem Sávy a Dunaje nedaleko od celnice a převozu, kterým se kdysi dalo překročit suchou nohou rozhraní Evropy a Balkánu.
Seděli jsme v letní kafárně na hraně Bílého Hradiště-Singidunum-Beogradu a povídali si s Brkičem a srbskou intelektuální společností o současném úpadku cyriliky, o znakovosti a roli litery v nebezpečném patriotismu, ale také o globální módě používání „exotické“ azbuky, byť z místního pohledu jde o znak lokálnosti. Prošli jsme se městem a pozorovali rapidní zánik cyriliky a totální nástup moderní latiny od popisu bizardních bazarů, krámků a obchodáků. Pod mosty, v podchodech a na skrytých místech se rivalitně perou obě abecedy navzájem. Možná, že si to tady už nikdo ani neuvědomuje a tak jako zeje prázdnotou dlouhá léta jáma po bombě po národní knihovně na Košančicev venac, tak se možná prohlubuje vzdálenost ve vztahu k prvnímu písmu Slovanů. Jak hluboko ale prosakuje politika do pergamenu—vrstev vztahů lidí k místním tradicím a historii? Je snad nebezpečné se domnívat, že jde též o teritoriální souboj znaků a Písem? Proklamace, popis anebo přivlastnění si místa písmem/grafitti rozkrývá specifický vztah jednotlivých lidí k prostředí. Večer v Jabuce se opět naplnil touhou po rodné zemi v písních makedonských horalů přesídlených na rovinu Vojvodiny po 2. světové válce.

Třetí den v Jabuce

Třetí den v Jabuce s našimi laptopy a místnimi byl dnem, kdy odjel DADA maestro Massimo a nám začaly technické problémy s dataarchivem.
V nedalekém městě Pančevo někteří trávili v internet café a druzí nákupy ve městě. Tady na Vojvodině se neobvykle mísí různe kultury a národy. Proto tady ve městě a celém okolí uvidíte a uslyšíte kromě srbštiny a makedonštiny,slovenštinu,madarštinu někdy i rumunštinu a také němčinu.. ale tu již jen jako v paměti vysídlení po druhé světové válce. Byl to prezident Tito který sem pozval národy aby se nastěhovaly do domů po Němcích a tak se započalo nové mixování národů, jazyků a písmen.
Rovinatá Vojvodina byla vždy bohatá na úrodu obilí a kukuřice a tak se jí říkalo sýpka Evropy. S evropanstvím se zde jako s fenoménem nyní nepotkáte neb opět ze strachu ze ztráty idenntity se zde zvedá prach nacionalistů a možné tornádo nových politických konfrontací.Na zdech olezlých staveb z dob socialistických snů se dnes zakousávají do sebe modní latinické grafiti a cyrilické výkřiky srbského oportunismu. Maminka Dragana nám upekla fasole na pekáči-gravče na tavče-makedonská pochutina nám změnila příchut dne. Večer proměnil den, ze všednosti pobíhaní po městě jsme se zcelili v obyváku Stojčevských a spolu s makedonskou návštěvou rozjímali nad písněmi země zaslíbené, Velké Makedoníe z které odešla většina Jabučanů.
4.5.Děsné deštné počasí-Skoro ani kapka nespadla, i když tady jsou žíznívá,vyprahlá pole . V místním kalendáři den Titovy smrti…někteří stále pietně spomínají.
Trávili jsme den přípravou večerního programu pro místní. V kulturáku v Jabuce se veřer ze začátku hrbila hrst zvědavců. Původně jsme chtěli program udělat před vstupem v parčíku, ale nepřízen počasí nás vměstnala dovnitř. Projekce zpracovaná z týdenní cesty po Rumunsku napomáhala ke srozumitelnosti a v uvolněné atmosféře vystoupil místni hlaholský pěvec a flétnista. Ojedinělé děti se zapojily do psaní písmen ze skládacích metrů a vystřihování písmena, které bude reprezentovat Jabuku na naši pouti na kapotě modrého Transitu. Společně jsme popěli, zatančili a popili a na závěr jako pozdrav vznikl home made-hand made pozdrav od Makedonců z Vojvodiny pro Makedonce v oblasti Ohridských jezer, kde někteří stále udržují své kořeny. Usínaní se žalostiplnou písní Jovanka a v promítáni situací ze společného večera. Světlá tma.

Jabuka a Apple

Ranní ptáče dál doskáče, ale to neplatilo pro nás neb jsme spali dosti dlouho asi i z důvodu úplńku a celkové únavy po cestě. Vyšli jsme skupinově po vesnici a zorintovali se co kde tady je . Potkali jsme několik Draganovych známých a domluvili se na páteční večerní akci před kulturákem . Bude-li dobré počasí bude to příjemný večer s makedonskou komunitou, žijící zde od časů Titova pozvání.Dragan nás zavedl k mohutnému kamennému kříži, v podivné dispozici se mírně vychýlený monument zdál jako právě spadlý z nebe nebo od starověku rostoucí ze země. Bylo to opět To místo? Kde se scházela ranně křestanská společnost nebo se zde tímto patníkem vymezovala hranice mezi Osmanskou říši a Rakousko-Uherskou monarchii? Ještě do noci jsme všichni zpracovávali materiály z Rumunska a umístovali je v programu DADA protože zítra ráno Massimo odléta do Italie a s ním i jeho znalost nového interaktivního prostředí- data archivu, a tak nás napadlo si to tady v Jabuce s metaforou znakovosti nakouslého jablka užít jako Macintosh.
Standa musel zůstat v Rumunsku s naší Maďarsko-Rumunsou průvodkyní, kterou bez víza nechtěli pustit do Srbska a tak se rozhodli navštívit naše krajany v české vesnici Sv. Helena. Vesnice byla založena v roce 1823 a její obyvatelé mluví plyně česky. Vetšina mladých odešla za prací do Čech. Vesnici navštěvují turisté z Čech, za poslední měsíc jich prý bylo více než obyvatel vesnice. Cyrilici ani Hlaholici jsme tam nenašli ale je tu škola J.A.Komenského, kterou pomohli postavit roce 1998 Češi. Standa plánuje zastávku na cestě zpět a prezentaci projektu.

Going to jabuka

První Máj lásky čas-vzpoměli jsme na českého básnika K.H.Máchu neuskutečneným polibkem pod rozkvetlou třešní a vyběhli jsme na hrad, kde několik roků pobýval Vlad Dracula. Po pravdě je toto místo již vyprané turisty a samotná atmosféra je řízena německým spořádaným systémem cirkulace kol historických budov, pročež tady je etnická hranice Sasů a Sikulských Madarů. Cesta na jih byla zdlouhavá a náročná neb se zákeřně měnil povrch cest.Jakoby mozaika národů a historických událostí zanechala stopy i na těchto komunikacích. Přítomnost Říma neboli Latinská država se objevovala v bělosti mramorových fragmentů kolem cesty. Byzanská rozervanost visela jako prádlo na šnůře.
Náhle jsme sjeli z hlavní Via Romana a následováni potulným psem došli na vyvýšeninu, kde se slunil bělovousý pop, který nám otevřel přívětivý chrám. Mozaika různých materiálů na stavbu tohoto místniho klenotu napovídala mnohé ale netušili jsme že se nacházime na místě kde je legenda o Cyrilovi a Metoději,
kteří zde spočinuli a načerpali síly po náročném překročení zamrzlého Dunaje a sněhem zavátých hor. Na stěnách pravoslavné svatyně byly skryté v iluminacích nápisy ve staré cyrilice. Nechtělo se nám z tohoto místa odejít, To místo nás drželo. Naše další horitonty dne se vlnily v oblasti Banátu, kde žije komunita českých rodáků od roku 1830. Na přechodu do Srbska jsme se museli rozdělit, nebot nám něchteli pustit rumunskou Agnes bez víz.? Smutně se skončila náramně bohatá cesta po Rumunsku, kterou pro nás připravila ale to je realita současných hranic a vztahů v EU a mimo tohoto společenství. Vyhodme ho/Srbsko/ z kola ven…? V pozdní večer už jsme byli očekávaní ve vesnici Jabuka na Vojvodině.

Cesta do Segesvaru

Den-Na čarodějnice. Než jsme se sbalili a vyrazili z vesnice Atyha rozhodli jsme se s místnimi dětmai vystřihnout a nalepit na auto písmeno, které si vybrali jako zástupné za sebe. Bylo to písmeno G a pro ně neslo tvar berana. Načerpali jsme sílu, informace a místní železitou vodu a po sjezdu z hory Tátoš jsme byli opět na hlavní. Počasí bylo proměnlivé a na dramatické cestě za skrytým písmem jsme stavěli skoro na každém rozcestí. Runy v prostoru fungovaly až do vesnice Székelydálya kde jsme konečně našli nejdelší do zdi vepsaný runový nápis. Byli jsme překvapeni odborností a bohatostí informací od místního evangelického faráře.Vidět, rozeznat stopy a dekodovat významy se nám hned nepovadlo neb den usínal a v rozlomeném kostele svítila jedna malá pracovní žárovka. V ornamentech nad otářem se skrývá mnoho významů kde se snoubí tvar zvířete a klíčicí rostlina s universem. Naše logika se zamotávala v obsahu, který se asi již historicky opustil.Magickou cestu a noc jsme ukončili na vrchu hory nad Segesvárem, kde se kdysi ukončil život mladého básnika Petofiho.

Atyha

Nědělní mše na zahradě. Sešlo se nás kolem místní fary asi přes třicet, aby se zde uskutečnila bohoslužba když to nejde v odhaleném chrámu. Zpěvy a predikace místního faráře působily jako minimalistická kompozice. V rozhovoru s ním jsme se dozvěděli, že v blízkém okolí je několik vesnic s podivným názvem jako například Atyha kde pobudem dva dny. Celý příběh je zajímavý i z pohledu našeho projektu Proroků=Otec který scházel z hory Firtos a říkal synům „tady bydlím já..itt én lakom“=vesnice Énlaka, o kousek dál řekl svému starřímu synovi „to je tvoje..e tied“=Etéd, o několik kroků dál řekl svému mladšímu synovi tady je pro tebe malá..kis mod=Kusmod..když se na chvili zastavili tak se plaše zeptal nejmaldší „kde se muže usadit..dnes mluvím s tebou..řekl otec ..neked is solok ma =Szolokma. Pak se všichni vraceli domů a otec se zeptal nejmladšího syna zda mu to dostačuje. A on odvětil „dej mi otče když chceš..adj ha akarsz atyam=Atyha.
Tak je tento příběh rozprostřen po místních kopcích. Ve vesnici Énlaka jsme taktéž objevili runy v místním kostele a ve znaku starodávneho sídla Sikulů. Dnešní večer máme v programu zajít do místní hospody a představit se, promítnout interaktívní dokumenty a Agnes bude spivat písně z Transylvanie . Snad se s místnimi podaří navázat tvurčí konltakt.

Targu Mures

V městě Targu Mures, kde jsme přespali u rodiny naši průvodkyně Agnes se ještě ráno dořešily nezbytné technické korekce naši komunikace se světem a vyrzili jsme do Transylvánských hor. Cestou jsme se ještě stavili u babičky Agnes pro kamna a neopoměli jsme se zeptat Agi maminky na jeji vyvolené písmo. Krajina se začala mírně vlnit hned za městem.
V podzemí je solné jezero a sůl se zde težila oddávna. Mohla být pěkně slaná i pokuta za špatné zaparkování auta, které se náhle rozjelo a opřelo se o sloup telefonního vedení metr po té co jsme z něho vyskákali.
Po několika kilometrech jsme odbočili na kamenitou cestu, která nás vyvedla na úpatí, kde je dobře schovaná vesnice Atyha. Je snad jeji štěstí ikdyž v nesnázích místních, že se ještě drží starého způsobu života, že sem nepronikla konzumní civilizace. Dřevěnky vsazené do terénu vyzývají příchozí bohatě zdobenou bránou nebo modrou barevností. Blízkost nebes je patrna v pohledu na místní kostel kterému sundali střechu. Hned po příjezdu jsme rozprostřeli na místní prašné cestě trávové písmo a tak udělali poznávací akci s místnimi krávami. Při večerním seznamování u stolku se krčíme s místnimi v krčmě.
Několik z nich asi potkáme na zítřejší nedělní mši.

Cows choice the letter "A" for Atyha

Kláštery a hřbitov jako galerie

Ranní pravoslavná mše patří k naší ranní hygieně a pomáhá nám naladit se ve společné souzněnní s místnimi- již známým bratrem Ovidiem a otcem Cleopem. U snídaně diskutujeme o těle a duši, písmu božím a obsahu slova a liter. Otec který je paradoxně mladší než my, je velmi sdělný a myslím , že mu svými dotazy působíme pobavení. V gestice rukou a výkladu požehnání se ještě objevují cyrilické inicíaly Ježiše Krista jako IICX. Naše domněnky o navázaném emočním vztahu obrazů a významovém gestu na nich se podporují v pozorovaní na mohutné freskové výzdobě kostela, refektáře a obou kaplí. Jakoby nás obklopila ikonografie a latinickocyrilické popisky a v tomto zaujetí se snažíme dekodovat zobrazené příběhy. Oba naši hostitelé na dotaz zda by mohli vybrat jedno z písmen hlaholické abecedy které umístime na jedno z aut, nezávisle na sobě vybrali shodně znak připomínající Omegu. Protože jim připomínal vztach alfa omega začátek a konec též aureolu nad hlavou Ježíšovou. Symbol=signál, kod=způsob,ikony=priběh,idol=vzor to jsou některé z možných pohledů a poměrů v pozorování tohoto prostředí bohatého na skryté významy. Na cestě po Maramureš siget jsme pobyli v Sapante, vesnici s místní tradici zdobených náhrobních křížů, kde se lokální ikonografie mrtvých konfrontuje s obecní ikonografii v ortodoxním chrámu. Zaujati v diskusi nad smyslem mohutné dubové stavby kostela v nedalekém poutním komplexu jsme spočinuli u jídla a rozjímali jako poutníci na symposiu o víře. Projíždíme vesnicema v oblasti Maramureš kde jsou tradičně zdobené mohutné dřevěné brány a v kombinaci s rozkvetlými stromy jabloní a a třešní zavoněla chasidská minulost tohoto „ostrova“místa jak se mu tady říká ikdyž s vodou není nikterak propojen. Mentální ostrov komunity.

Orbis Pictus

Dnešni den jsme se rozhodli zkouknout místní muzeum a školu kde učil J.A.Comenius a kde napsal své dílo Orbis Pictus.
Expozice byla skromná na význam jeho díla, ale představovala pro nás výchozí momenty k tématu písma a užití multimedii jako poznávacího a komunikačního prostředí. V mnohém nás tato návštěva inspirovala a poučila. Též jsme se tento den věnovali přímo vzniku a obsahové náplni webových stránek.
Jediný problém nám působilo najít v městečku internet neb se zdálo že okno v orbis svět se ještě tady neotevřelo. Až v místním turistickém mládežnickém kulturáku ve tvaru žáby na prameni se skrývalo několik mladíku na chatu. Stanislav jako jeden ze statečných vyseděl, vytvořil, a vyřešil možnost denn ího zpravodajství v našem kontaktu z míst pro vás. Dík mu za to. Také jsme se pokusili definovat ve skupině kategorie pro digitalní interaktivní data archiv, který připravujeme jako komunikační prostředí v komunitách. Lehký průjezd rumunskou hranic se obešel bez dlouhého vybavování nepřijemného čekání. Satu Mare se vynořilo ze tmy noci ale nepůsobilo na nás přívětivým dojmem a pohostinností. Zanechali jsme město v záři lamp a intuicí řízeni vjeli do neznáma rozvlněné tmy. Magneticky nás přitáhl kdesi v lesích rozestavěný pravoslavný klašter Portarica. Bratr Ovidio jakoby čekal na náš příjezd. Ve světle neonu a půl měsíce nasvícená, ještě nehotová stavba tohoto sakrálního místa media přijala náši skupinu dobrodruhů pohostinně

Sarospatak

Dnešní ráno jsme strávili ještě nezbytnou úpravou obou vozidel, tak aby jsme se v nich navzájem dobře po cestě propojili. Jedeme na použitý olej jako po másle a naladíme se kolektivně na cestu tak, aby jsme se cítili dobře a aby jsme předešli zbytečným časovým ztratám v jednotlivých plánovaných zastaveních. Úprava designu druhého auta se stala společnou akcí po příchodu Agi z Rumunska, která nás bude provázet na cestě po Transylvanii. Vyjeli jsme odpoledne, překročili veletok Dunaje a štastně vyklouzli z Budapešti směrem na Miskolc do městečka Sarospatak, kde se kdysi zdržoval „učitel národů“ J.A.Komenský a kde se předpokládá také, že se k našemu projektu vztahuje jeho didaktická metoda výuky Orbis Pictus obrazu a písma a taktéž jeho dílo Škola hrou. Jedeme bez zajištení a místního kontaktu, neb se nepovedlo někoho sehnat z místního muzea. Chceme se ale i přesto tady zastavit, případně uskutečnit veřejnou akci u muzea. Přijeli jsme do Sarospataku ke kostelu a náhodně potkali člověka před kostelní zahradou, který nás dostatečně informoval o místních poměrech a též o místní tradici. Náhodně jsme vnikli do dvora evangelického domu pro mládež, kde se ozývala rocková hudba. Domění, že zde nalezneme skupinu mladých rockerů, se rozplinulo, neb v místnosti hudební školy probíhala zkouška hudební skupiny President v čele s frontmanem Gabrielem. Obstarší pánové ve věku Rolling Stone ztřeštěně vytahovali světové a místní hitovky.
Společně jsme se pak rozpovídali o našem projektu a dva z kapely ,zpěvák Gabi a bubeník Janczi, zustali s námi ještě do pozdních hodin. Z frontmana se vyklubal bývalý starosta Sarospataku a časem se ukázalo, že nám je schopen v mnohém pomoci. Z hlaholické abecedy si vybrali společně tvar houby, což je shodou okolností pismeno S.

Nitra

Cesta do Nitry byla překvapivě rozmanitá, neb jsme projížděli neuveřitelně malebnou krajinou v klikatici cest, kde se objevovala boží muka a kapličky s ranními autobusovými zastávkami čekajících žáčků. V Nitře nás již netrpělivě očekavali na Universitě Konstantina Filozofa neb ani jedna strana netušila, co se vlastně stane. Jak se pokusit evokovat před veřejností předpokladanou cestu po Balkáně ,tak aby ji studenti s pedagogickým a výtvarným zaměřením pochopili nejenom jako vzdělávací, ale i jako tvůrčí prostor a navázali následně vlastními invencemi k projektu. Presentace se zdařila a otevřela tak nový rozměr také nám,abychom se v podobných situacích již dokázali vyznat a zformulovali pregnantněji naš cíl.
Studenti reagovali vstřícně a pomohli vybrat dvč písmena z hlaholice, která repreezentují náladu v kolektivu budoucích učitelů. Tak logicky objevili jako první znak U-univerzita, ktere je podobne rozkvetlému K jako Konstantin a druhým bylo I ve znaku kalicha neboli číše. Také jsme se dověděli že Univerzita, lépe řečeno jeji rektor, uděluje cenu a ta je v podobě repliky hlaholického písmena C jako Cyril. Eva, naše průvodkyně, nás provedla městem až na hrad, kde stávala pevnost Pribinova, Rastislavova a Mojmirova. Potkali jsme se s mladými odborníky, lidmi z místní pobočky památkové péče, kteří nám převyprávěli historická fakta a také poodhalili současnou polemiku a vztah k tradici verozvěstů na Slovensku. Kruh a obrat, konec otočen k začátku, to byla témata, která se zde nahodile řetezila k sobě. Na hradě kruhový stolec na kterém je vytesán proglas-prohlášení, též u okultní sochy Corgoně, je mnoho kruhových asociacii a také cyklické ozvěny našich hlasů kroužicí v apsidách kruhové rotundy, vše se tento den řetězilo v náhrdelníku náhod, tak jak setkání s Evou, dávnou známou, která si taktéž spontánně vybrala své oblíbené písmeno O… Jen vložená kost sv.Cyrila ve zdi odrážela pozornost od kolových křížových fresek propadajicich se v kostní belobě chrámu někde u vstupu. Slyšeli jsme též příběh o nedaleké vesnici Pastovce, původně Pastuh, která nese jméno patrně nejen po pasákovi oveček, ale příznačně po pastýři, což je paeralela na Cyrila, který dle pověsti tímto uzemím měl projít. Míříme k tomuto místu, ale je již večer a tak v modři soumraku překročíme řeku Dunaj u Ostrihomské katedrály a přespíme v pohoří Pilis starodávne zemi Keltů, Slovanů a Hunů. Očekáváme dnes večer setkání s ostatními členy naši expedice.

Odjezd

Příprava a výjezd na cestu po dni jubilea, kdy před šedesáti lety vyjeli Zikmund a Hanzelka, vyjeli jsme i my na naši cestu po stopách i kdesi ztraceného a někde drženého pisma Hlaholice. Vyjezd z Prahy-Matky měst, jak se ji občas řiká, se asi nemyslí pouhá změt a prach v chaosu teto metropole, ale i jeji krása. Opouštěli jsme své rozlétané myšlenky a vpluli do krajiny, kterou jsme začali vnímat jako uzemí dávné Velké Moravy. Prázdné Slavonice ve svém podvečerním renesančním půvabu přijali naše jedno z vozidel neb druhé auto ještě procházelo úpravou v očekávání. Hned po příjezdu jsme umyli auto na nedaleké poloprázdné pumpě, tak abychom na něj mohli běhěm naši cesty na každé další zastávce přidat jeden nebo dva znaky z hlaholice a nebo z cyrilice.
Tady na náměstí nebylo mnoho lidí a ti kdož přišli nakrátko pouze na kukandu nelitovali, ani radní, kteří právě vyšli z radnice, když jim skončila schůze a snad i ostatní zaujala informace o naši expedici . Seděli jsme pak po promítaní s některými přívrženci v místní vyprahlé hospodě a povídali si o slově a znaku. Poprosili jsme je, aby se společně dohodli na prvních dvouch symbolech které by reprezentovaly jejich město.
V pocitu se schodli.Ve Slavonicích si jako dva zástupné znaky vybrali z abecedy hlaholice písmeno A jelikož jim připadá jako člověk- začátek cesty a druhý znak reprezentuje spíše objekt-budova--jejich město a tak lze množná tuto skutečnost nahlédnout v prismatu reagujícím na spjatou komunitu-kulturní enklávu žijící v harmonickém až srovnaném prostředí někdy postrádající dynamické vzrušení. Pak se malebné město ponořilo ve spánek a po krátke noci, přespání v místnim kulturáku vedle cirkusové kolonie Pacific, nezbylo než se rozloučit s prvním zastavením naši cesty za poznáním.