Pondělí pro nás zas bylo cestovatelské. Už v Bela Rečce jsme se
rozhodli navštívit krajany v Banátu, jasnou volbou byla Svatá Helena,
kde se narodil Romanův otčím. Byla šance doplnit naši kategorii
osobních příběhů o jeden, který byl dokonce z kategorie dětských
snů. Také Roman s Agnieszkou si chystali ověřit možnosti spolupráce
přímo v ohni. Ale popořadě.
Vstali jsme podle plánu, ale s neplánovanou rozvláčností po přece
jen krátké noci. Céca nás vyprovodila. Slíbili jsme si brzké setkání
(PQ 2007). Do Jabuky jsme dorazili jen s desetiminutovým zpožděním, které nám ovšem opět způsobila naše oblíbená srbská policie a její skutečně hluboký zájem o našeho čtyřkolového společníka.
Snídaně v Jabuce, jíž nám připravila Draganova maminka, chutnala
skvěle. Prokládali jsme ji poslechem nového kompaktu jabuckých písní, který Pepa připravil z Martinových nahrávek pořízených při prvním pobytu v Jabuce. Draganova maminka byla nadšena, okamžitě svolávala sousedky na kávičku. My tři chlapíci jsme v Draganově pokoji hledali v mapách a PC programech nejlepší cestu do Svaté Heleny. Skoro to vypadalo, že nejvíce pomůže historická mapa Rakouska - Uherska. Nakonec pomohl www.banat.cz Člověka v tísni.
Nejen že jsme našli nejkratší, ale byla také velmi příjemná.
Jeli jsme snad všemi krásami Vojvodiny a Banátu. Od šťavnatých
luk a černozemních polí, jsme se protáhli nad ohbím Dunaje přes
staré písečné duny, pak přišly bohaté pastviny, křídové hory
a jako velké finále vstup impozantního Dunaje do divoké průrvy
legendami opředených Železných vrat. Přetahovali jsme se o nejlepší
záběry, tu přímo z okýnka auta, často jsme neodolali a zastavili.
Jen ta celnice na srbsko - rumunských hranicích nás vrátila k zemi
a její otrávený postsocialistický duch si nás dokonale vychutnal.
Připomínka něčeho, co se zdá být už dávno pryč.
Sama Svatá Helena nás uvítala spoustou nádherných scenérií, velmi
pěknou češtinou všech milých lidí, s nimiž jsme se tam při vjezdu
potkávali. Nebyli to jen Romanovi příbuzní, kteří se nás ujali,
ale i chlapíci u piva, český pan učitel Skořepa. Byli jsme přirozeně
vpuštěni do řečí o půdě o zítřejším pohřbu, do věnce vzpomínek
na školu i na časy, kdy to bylo jinak. Každý také přidal něco
z příbuzenských kruhů Romanových. Třeba o těch, co z Heleny odešli
do Bulharska nebo do Argentiny. Vůbec se nám dostalo něco lekcí
o historii, o tom jak dorazili dědové, jak spolu vychází místní
katolíci a baptisté, jak je to se školou, s přibývajícími prázdnými
domy, proč chybí mladí, proč je to všechny táhne do Čech. Taky
došlo i na nás a náš projekt. Domluvili jsme si s panem učitelem
zítřejší návštěvu školy a práci s dětmi. Vlastně jsme si to nijak nevysloužili, snad jen, že jsme asi byli otevřenější a přece jen více naslouchajícími,že jsme mohli být s místními. Ti praví turisté seděli ve svém hloučku, natahovali uši, případně s civilizačním šokem v zádech shromažďovali své objevy o tom, jak "primitivně" tu lidé žijou. My jsme nějak pak do očí padnout dokázali. Asi nějak bylo poznat, že nás lidé a jejich osudy i drobné radosti zajímají, nepřijeli jsme jen užívat.
K ubytování jsme dostali celou prázdnou chalupu, s babičkovskými
vůněmi, dečkami, množstvím biblických citátů a zapomenutou černou
slepicí na suchém záchodě na dvorku. Vzájemné noční setkání s Pepou si budou oba dlouho pamatovat. Měli jsme dobrou historku na zítřek. Začalo pršet. Roman vytuhnul u prohlížení denních fotek. Usnul do monitoru. Spali jsme si jako králové.
No comments:
Post a Comment