Djordje měl pro nás na dnešek plán. Začínal nenápadně, návštěvou kláštera Svatého Archanděla Michaela na poloostrově Miholjska Prevlaka poblíž města Tivat, na sever od Petrovacu. Velkou bránu zašlé slávy socialistického turismu, kde se evidentně dříve vybíralo vstupné, jsme skoro samozřejmě obešli, jako by spíš stála v cestě než oslavovala to, co se nacházelo za ní. Plni očekávání jsme stoupali silnicí mezi domky, něco mezi hotelovými bungalovy a chudší sídlištěm. Ukázalo se, že v nich žili Srbové, kteří se vystěhovali z Kosova. Na konci cesty se na nízkém vrcholku objevil malý kostel, a poblíž něj, za rozvalinami původního kláštera byl shluk kamenných domů. Celé místo, ač vypadalo tak nenápadně, mělo dlouhou a dramatickou historii. Od 13.století tu stál pravoslavný klášter. Ve válkách s Benátskou republikou v 17.století byl klášter ostřelován a zbořen, protože se předpokládalo, že tu vypukl mor, ale až nedávno se ukázalo, že mniši byli otráveni arsenem. Zemřelo jich tu 70. Po několika stoletích se tu pak odehrál zázrak když byly podle záhadné vůně nalezeny kosti arcibiskupa a zmasakrovaných mnichů a rosa, která se na nich objevovala, zázračně uzdravovala všechny nemoci. Zázračné ostatky stále vydávají vůni, která se nedá k ničemu přirovnat. Po tom, co jsme očichali zázračné ostatky, tak jak se na tomto poutním místě má, Djordje s mnichy vyjednal, aby nám otevřeli místnost s archeologickými vykopávkami včetně náhrobních desek se starými nápisy v cyrilice. Zapředli jsme rozhovor se sestrou Stefanidou, která tu žije. Ta nám historii místa vyprávěla a dodala, že i teď čas od času z míst, kde byli mniši pohřbeni, vychází ona neznámá vůně. Při našem rozhovoru se začaly odehrávat nečekané shody náhod, které dokáží dát okamžiku nečekaný smysl, synchronicitu. Tahle se odehrávala kolem písmene T, které si Sestra Stefanida, původním jménem Tatjana, sama vybrala jako písmeno, které jí je nejbližší. Studovala v Bělehradě teologii, ale zajímala se o divadlo (teart) a dokonce napsala divadelní hru. Sašovi zazvonil mobil, volal mu kamarád, taxikář v Torontu, který se ho ptal, jestli zná ten klášter v Tivatu—Saša mu řekl, že nejen že ho zná, ale že tam zrovna jsme a když mu přítel nevěřil, dal mu k telefonu sestru Stefanidu. Celé to okamžité propojení středověkých voňavých kostí, sehnuté jeptišky zahalené v černém, mobilu a taxikáře z Toronta mělo trochu komickou atmosféru, se vším respektem v pozadí. Za chvilku kolem nás začali běhat mniši a cosi se dělo. Ani jsme netušili, že dneska je svátek mučedníků na počest upálení ostatků Sv. Sávy, a že jsme právě na místě, odkud bude vycházet procesí s posvátnými ostatky mnichů. Najednou se na kamenité cestě objevil arcibiskup v bílo-zlatém hávu a kolem něj pobíhali mniši, ještě si doma zapomněli kříž. Rozezvonily se zvony a z malého kostela byly vynešeny ostatky a posvátná ikona. Z ostrova procesí putovalo lodí do Tivatu, kde se ceremoniálně vylodilo z malé loďky hned vedle gigantické zámořské přepravní lodi, i s ostatky, arcibiskupem, mnichy a ikonami, vítáno městskými církevními autoritami.
Téma dne—Tatiana, teologie, teatr, svaté Tělo, Tivat, taxi Toronto a Tibet….vedlejší město koneckonců bylo Budha, hmm, tedy Budva.
No comments:
Post a Comment