Kláštery na Skadarském jezeře

Brzy z rána jsme vyrazili na pouť po klášterech na ostrovech Skadarského jezera, které tvoří část přirozené hranice mezi Černou Horou a Albánií. Než jsme se rozjeli 15km cestu po úzkých silničkách plazících se po skalnatých horách směrem ke klášterům, zastavili jsme se na kávu v městečku Virpazar. Během sestupu skalnatým srázem k jezeru Tomáš a Djordje zvládli živý vstup do rádia Svjata Gora. Tento den začínal být ve znamení písmena S—nejen že byl celý na Skadarském jezeru, dostuným jen serpentinami, ale i majitel loďky, která na nás čekala, se jmenoval Slaviša.
Na jezeře jsou tři kláštery, každý na jednom z malinkých ostrovů, dva jsou mužské a jeden, ten uprostřed „souostroví“, je ženský. Monastyr na ostrově Moračnik je nejstarší a bydlí v něm jediný mnich, Nikolaj. Maličký kostel byl zasvěcen trojruké Bohorodičce. Podle legendy malíři její ikony usekli ruku, která mu po soustředěné modlitbě přirostla zpátky—jako díky ji pak přimaloval své patronce Svaté Marii. V domku o dvou místnostech, nalepeném na pobořenou středověkou věž, se ho Tomáš zeptal, jestli tu žije sám. Nikolaj odpověděl: „Nežiju tu sám, žiju tu s Bohem.“ Nikolaj nám nabídl pohoštění, „sok“ z granátových jablek.
Nikolaj se nechtěl nechat fotit, protože fotografie zachytí jen světskou část, povrch člověka, ale nedokáže postihnout vnitřní význam a bohatost. S tím souvisel také jeho výklad písma—na litery je možné se dívat jako na světské formy, ale lze v nich číst také svatý, intuitivní a cítěný význam.
Na ostrově Baška nás přivítala usměvavá sestra Milena, mladá novicka, původem z Albánie. Zavedla nás do obou kostelů na ostrově. Jeden je nepoužívaný, protože do něj teče—už od doby kdy ho postavili ve 14.stol., spolu s původním klášterem. Byl zasvěcený Sv. Djordjemu. Před skromným oltářem, na hliněné podlaze, pod hrubou kamennou klenbou, Djordje svému svatému jmenovci složil poctu v podobě cyrilického nápisu—rozdíl mezi nimi byl, že jeden je svatý a druhý moc ne. Je sociolog.
Druhý kostel, nově opravený, byl zasvěcen Sv. Bohorodičce. Nad vchodem byl nadpis cyrilicí ve zvláštním stylu mnichů z Dalmácie, datovaný k roku 6948 podle srbského kalendáře (1439 po Kristu). Popisoval uložení ostatků Sv. Jeleny Balšič, dcery vladyky Lazara, která vládla srbské provincii Zeta.
Před prahem kostela byla vytesaná rozeta, na které stává metropolita při obřadech.
Jestliže na ostrově Baška žilo pět jeptišek, ve třetím klášteře na ostrově Starčevo nás trošičku nevrle přivítal jediný mnich, starý Grigorije. To proto, že jsme zaparkovali naší loďku na špatné místo a tím narušili pomyslný řád posvátného ostrova. Setkání s Grigorijem připomínalo mozaiku, která se pomalu skládá a její krása vynikne až na konci. Grigorij byl velmi vzdělaný a přátelský, na terase s výhledem na jezero a majestátní hory jsme strávili dvě hodiny hovorem o smyslu života nad skleničkou jeho vlastního džusu z divokých granátových jablek. Grigorij mluvil o jednoduchosti a o tom, že informacemi z novin a televize se nepotřebuje zabývat, vyrušují ho. Standa se ho zeptal na největší přání—Grigorij řekl „dostat se do ráje.“ Jeho život nám už jako ráj připadal, obklopen krásou a klidem, zahradou s olivovníky, citrusovníky obsypanými pomeranči, citróny a grapefruity a keři s divokými granátovými jablky.
Končí den S. Vracíme se k břehům, kde se stíny soustavně sunou stráněmi, strkány sluncem a skládají (možná i srbská) slova. Vůně levandulí porostlých hor se mísí s jemnou vůní květů citronovníku, které nám dal na rozloučenou mnich Grigorij.
SLIDE SHOW