Kontrast v nás

Tak jako obvykle po dni a noci chladu se země nadechla k slunci a nastalo parné ráno. Protože jsme měli domluvu s lidmi z University Umetnosti v Beogradu pospíchali jsme z vesnice Jabuka na sraz. Nebezpečně jsme se začlenili do chaosu města. Myšky a klikatá cesta se úskočně ukončila nad soutokem Sávy a Dunaje nedaleko od celnice a převozu, kterým se kdysi dalo překročit suchou nohou rozhraní Evropy a Balkánu.
Seděli jsme v letní kafárně na hraně Bílého Hradiště-Singidunum-Beogradu a povídali si s Brkičem a srbskou intelektuální společností o současném úpadku cyriliky, o znakovosti a roli litery v nebezpečném patriotismu, ale také o globální módě používání „exotické“ azbuky, byť z místního pohledu jde o znak lokálnosti. Prošli jsme se městem a pozorovali rapidní zánik cyriliky a totální nástup moderní latiny od popisu bizardních bazarů, krámků a obchodáků. Pod mosty, v podchodech a na skrytých místech se rivalitně perou obě abecedy navzájem. Možná, že si to tady už nikdo ani neuvědomuje a tak jako zeje prázdnotou dlouhá léta jáma po bombě po národní knihovně na Košančicev venac, tak se možná prohlubuje vzdálenost ve vztahu k prvnímu písmu Slovanů. Jak hluboko ale prosakuje politika do pergamenu—vrstev vztahů lidí k místním tradicím a historii? Je snad nebezpečné se domnívat, že jde též o teritoriální souboj znaků a Písem? Proklamace, popis anebo přivlastnění si místa písmem/grafitti rozkrývá specifický vztah jednotlivých lidí k prostředí. Večer v Jabuce se opět naplnil touhou po rodné zemi v písních makedonských horalů přesídlených na rovinu Vojvodiny po 2. světové válce.