Cesta přes Rumunsko, Slovensko a Polsko

Před odjezdem z Ravenska jsme potkali Ivo Dokoupila, který pracuje pro Člověka v tisni a má na starost aktivity v Banátu. Nebylo nutné se moc představovat již o nas vědel od Romana a dostal materiáli z naší první zastávky ve Sv. Heleně před měsícem. Pozval nás k sobě domu - do jedné ze starých chalup, kde přebývá většinu roku. Do Banátu přišel v roce 2000 a o té doby se podílí na záchraně českých vesnic. Jedna z hlavních aktivit je rozvoj turismu, kterému jak jsme mohli sami pozorovat se docela daří. Samozřejmě to sebou přináší i různá negativa, ale je asi těžké najít ideální způsob jak zajistit, aby se lidé nestěhovali za "lepším" do Čech. Vypravěl nám jak některé české firmy odvážejí místní jako levnou pracovní silu do Čech, kde těžce pracují a bydlí bud' někde na ubytovnách a nebo splácejí půjčky na byt. Touha po lepším životě v Čechách, který vidí v televizi způsobuje, že v Rovensku žije již jen 80 domorodců, převážně starých lidí. Standa vyprávěl o festivalu a úspěšných aktivitách v Bulharské vesnici Bela Rechka, kde žijí take jen staří lidé. Dozvěděli jsme se že 11 srpna bude v Rovensku sraz rodáků a 25-26 srpna folklórní festival ve Sv. Heleně. Standa by se rád přijel podívat a uvažuje o natočení dokumentu o životě lidí v Banátu a těch co se přestěhovali za "lepším" do Čech. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme na výstavě fotografii z Banátu, kterou bude mít Ivo Dokoupil v Čechách. Na cetě zpět opět pršelo a tak jsme se zastavili jen u pozůstatku Cauceskovi éry - staré uhelné elektrárny postavené uprostřed krásné přirody. Naštěstí se prý brzo ukázalo že, místní uhlí není moc kvalitní a tak elektrárnu brzo zavřeli. V Tumisuře jsme navštívili místni Makro, kde jsme koupili 100 l oleje za cca 20 Kč/l. Skoro celou cestu cca 6000 km jsme ujeli na rostlinný olej, většinou nový, který byl levnější než diesel a hlavně ekologičtější a jak se opět potvrdilo, motor na olej jede lépe. Rumunské silnice jsou asi nejhorší, které jsme na cestě Balkánem zažili a tak jsme museli vyměnit přední dvě zničené pneumatiky. Na cestě zpět jsme se ještě zastavili na snídani v Budapešti, kde jsme navštívili naše známé a pak jsme jen projeli přea Slovensko do Polska, kde bydlí Agnieszka.

Výlet po Rovensku

Počasí se zlepšilo a tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den v této malebné vesnici, kde se čas zastavil před 100 lety. Po malém průzkumu vesnice jsme se rozhodli pro výlet po okolí. Zvolili jsme červenou značku, která vedla do údolí a doufali, že se neztratíme někde v kopcích. Cesta byla dobře značená a tak jsme bez problémů dorazili do Sopotu Nuo, malé rumunské vesničky. Další cesta vedla po silnici a po 5 km jsme odbočili do údolí Rachitei, které sice nebylo značené, ale bylo zde dost stavení, kde jsme se mohli průběžné dotazovat na cestu do Rovenska.
Vystoupali jsme nad údolí a po vrstevnici směřovali k Rovensku. Cestou jsme potkali pasáka, který měl boty vyrobené z pneumatik. Vypadaly podobně, jako ty co jsme viděli v muzeu jen místo vepřovice byla použita guma - asi toho vice vydrží a nepromoknou. O kus dále jsme potkali malého chlapce, který pásl krávy. Udělali jsme několik fotek a dali mu zbytak našich zásob. Do Rovenska jsme dorazili ještě před setměním a Standa se na náměstí potkal s učitelem, který přijel s pražským gymnáziem a on ho pozdravil ahoj "kanáre" a jak pak zjistil byl to jeden jeho znamý se kterým před 20 lety jezdili na vodu. Teď delá kastelána na hradě a tak se domluvili, že ho tam navštíví. No svět je malý. celodenní pochod nás tak vyčerpal, že jsme hned po večeři usnuli.

Cesta do Rovenska

Ráno jsme změnili plán cesty a rozhodli jsme se jet rovnou do Rovenska - malé české vesnice v horách. Ještě před cestou jsme vyzkoušeli přírodní horké lázně a Standa si dal masáž přímo v horké lázni. Osvěženi jsme vyrazili na cestu. Do Rovenska to bylo asi 100 km a cesta až na posledních 14 km byla na Rumunské poměry docela dobrá. Do Rovenska jsme dorazili navečer a zaparkovali na náměstí. Potkali jsme tu několik českých turistů a zjistili, že jsou tu studenti pražského gymnázia Jana Keplera. Prohlédli jsme si malé muzeum v místní škole a seznamili se s pani učitelkou, která učí v místní jednotřídce. Dozvědeli jsme se, že obec založili naši krajané, kteří sem přišli v první polovině 19 století. Taky jsme zjistili, že až do roku 1994 bylo Rovensko bez eletriky. Chtěli jsme udělat malou prezentaci naší cesty na náměstí, kde jsme parkovali, ale počasí nebylo moc dobré a tak jsme šli s českými turisty do místní hospůdky a krámu v jednom. Překvapilo nás, že místní zde sledují českou televizi a jak jsme později zjistili tak, díky českým programům na digitální TV hovoří velmi podobou češtinou jako v Čechách. V hospodě jsme se seznámili s jedním starším pánem z Prahy, který nam vyprávěl jak viděl v televizi dokument o krajanech v Banátu a rozhodl se jim pomoci. Zjistil, že voda strhla silnici, která vede k Dunaji a tak se rozhodl pomoci s její opravou. Zaplatil místním lidem na zahajení oprav a provedl dokumentaci pro opravu silnice. Domluvili jsme se, že jestli pojedeme příští den tak, že může jet s námi.

Opravdová možnost dotknout se živé tradice

Ráno nás v kuchyni čekaly dva hrnky čerstvého mléka. Teta Ráchel byla podojit krávu u babičky Zedníků, kde jsme dostali nocleh. Rychle jsme posnídali, byl před námi plný den. I když už náš plán byl hodně obsáhlý, skutečnost byla ještě mnohem bohatší. V devět jsme vcházeli do místní školy J. A. Komenského. Škola byla postavena v devadesátých letech s pomocí českého státu a neziskovek, hlavně Člověka v tísni. Pan učitel Skořepa nás představil panu řediteli v ředitelně vyzdobené rumunským, českým, unijně evropským a dokonce NATO praporem. Program jsme měli po dohodě od deseti se všemi dětmi od první do osmé třídy, deváťáci se chystali na výstupovou zkoušku. Měli jsme tak skoro hodinku na přípravu, prohlídku školy a hlavně na rozmluvu s panem učitelem, který se nám velmi mile a ochotně věnoval. Nakoukli jsme do školky, na dětských nástěnných malbách jsme se seznámili s dějinami Čechů v Banátu, v knihovně jsme hovořili o knihách, čtení i nesmyslných titulech časopisů (Květy, Impuls), které za peníze ministerstva zahraničí putují mezi krajany, obzvlášť na Heleně silně věřící a žijící velmi poctivě a důsledně v až starozákonních zásadách – polní práce, sousedské sdílení, služba bohu. Vtipným doplňkem stavby české školy je protiletecký kryt. Ten prý musel podle rumunských zákonů ve škole být za české peníze pro české pro žáky a učitele zbudován, kdyby – dvě rozlehlé místnosti se sociálním zařízením nemohou být ani využívány (pan učitel mluvil o klubu, kinosálu) využívány, aby se neznemožnila protiatomová čistota a bezpečnost. Myši ji prý nerespektují, nakonec i ping - pongový stůl je lepší než jen myší bobky, myši na atomovou válku nehrají. V rozhovorech s panem učitelem jsme se také dozvěděli o české menšině na srbské straně (Češsko selo, Běla Cerkva) a o její cyrilici, taky o nejednoduchém přecházení na latinku při výuce češtiny, kterou tam vedou právě dojíždějící učitelé z Heleny a Gerniku. Hodně jsme také mluvili o škole, rumunských osnovách pro menšinové školy, o chystané rumunské maturitní zkoušce z češtiny, o úspěšných olympiádách z češtiny mezi krajany, ale hlavně o odchodech do Čech. Třeba právě škola toho je výrazným důkazem. Byla postavena pro dvě stovky dětí od předškoláků až po deváťky, ale dnes je v ní něco málo přes třicet dětí. Skoro všechny jsme je, poznali jménem a měli v našem workshopu. Hráli jsme si s nimi různé hry i ty naše oblíbené, s písmenky a metry, povídali si o Cyrilovi s Metodějem. Děti s gustem zkoušeli z obrázků hlaholského písma poznat, o které písmeno jde. Jeden ze starších kluků, fotbalista Štěpán, na náš hlaholský arch také udělal svůj řádek. Asi nejpříjemnější byla sama práce a povídání. Děti spolupracovaly bez rozdílu věků, bylo jasné, že k sobě mají hodně blízko. Mnohému učiteli v Čechách by se z klidné dělné atmosféry asi dojetím zatočila hlava. Také jsme helenským dětem nabídli nějaké naše obrázky, velký ohlas sklidila azbuka dětí z Ochridu a film Už zase skáču přes kaluže, který jsme jim věnovali. Při odchodu ze školy jsme vpadli do příjezdu delegace plzeňského kraje, paní náměstkyně plzeňského hejtmana byla tak zaskočena naší přítomností, že měla velkou chuť se s námi fotografovat. Došlo i na řeči o pomoci a spolupráci na „udržení skanzenu“. Jenže my jsme nebyli ve skanzenu, ale mezi zajímavými lidmi. Podobně jako mi situaci viděl koordinátor rozvojového programu Člověka v tísni pan Dokoupil, se kterým jsme také stačili prohodit několik vět. To, že je Svatá Helena m ožností setkat se s autentickou podobou venkovského nám ještě více došlo při povídání se strýčkem Vencou a tetou Ráchel, z toho rozhovoru by jistě měl radost každý orální historik. Dozvěděli jsme se o soužití dvou církví, o odchodech, ale i návratech, o zlatých i nešťastných časech na Heleně o vztazích s okolními národy i o vztahu k české kultuře a jazyku. Dokonce jsme dostaly pak odpoledne. Zažili jsme pohřeb na Heleně. Měli jsme obavu, abychom nepůsobili jako vetřelci, ale naši přátelé nám chtěli ukázat, jak se drží tradice. Sešla se celá vesnice. Pohřeb podle katolického rituálu se na Heleně neplatí, všechno pomohou sousedé, vykopou hrob, nesou rakev až na hřbitov nad Helenou, ihned hrob zasypou. Jdou společně katolíci, baptisté na společný hřbitov, kde nebožtíci také leží pohromadě s výhledem na Svatou Helenu a z druhé strany na Dunaj. Roman ještě dostal drobný dárek, strýček Venca mu ukázal místo, kde stál rodný domek jeho otčíma. Pak už jsme vyrazili. Měli jsme před sebou dlouhou cestu, na další den jsme dostali nový úkol, neminout Velehrad a Metodějův hrob. Při odjezdu jsme ještě potkali skupinku turistu před helenským obchodem, seděli pili pivo. Věci, co my jsme zažili, jim asi utekly mezi prsty. A pak Moldova Nuova, kde jsme už z času příjezdu našli spřátelený obchod s levným olejem v dostatečném množství. S pomocí srbské prodavačky jsme dobře pořídili. O to horší bylo zjištění, že zlobení na našem autě se stupňuje. Po několika metrech od parkoviště se náš modrý Metoděj sám od sebe zastavil. Horkem pokřivený filtr začal zavzdušňovat motor, což jsme zjistili později, celá naše dvoučlenná posádka není příliš automechanická. Do toho začalo pršet, nebe se zatáhlo. Dnes už je jasné, že se pak stal nějaký zázrak, auto se rozjelo, i když už jsme začali hledat odtah zpátky na Helenu. Dokonce to vypadalo stále lépe. V Temešváru jsme zvládli najet na doporučenou zkratku do Maďarska. Spali usínali vlastně radostně na příjemné pumpě v Maďarsku. I deník jsme dohnali, alespoň v počítači.

Cesta ke kořenům aneb nebýt jen turistou

Pondělí pro nás zas bylo cestovatelské. Už v Bela Rečce jsme se
rozhodli navštívit krajany v Banátu, jasnou volbou byla Svatá Helena,
kde se narodil Romanův otčím. Byla šance doplnit naši kategorii
osobních příběhů o jeden, který byl dokonce z kategorie dětských
snů. Také Roman s Agnieszkou si chystali ověřit možnosti spolupráce
přímo v ohni. Ale popořadě.
Vstali jsme podle plánu, ale s neplánovanou rozvláčností po přece
jen krátké noci. Céca nás vyprovodila. Slíbili jsme si brzké setkání
(PQ 2007). Do Jabuky jsme dorazili jen s desetiminutovým zpožděním, které nám ovšem opět způsobila naše oblíbená srbská policie a její skutečně hluboký zájem o našeho čtyřkolového společníka.
Snídaně v Jabuce, jíž nám připravila Draganova maminka, chutnala
skvěle. Prokládali jsme ji poslechem nového kompaktu jabuckých písní, který Pepa připravil z Martinových nahrávek pořízených při prvním pobytu v Jabuce. Draganova maminka byla nadšena, okamžitě svolávala sousedky na kávičku. My tři chlapíci jsme v Draganově pokoji hledali v mapách a PC programech nejlepší cestu do Svaté Heleny. Skoro to vypadalo, že nejvíce pomůže historická mapa Rakouska - Uherska. Nakonec pomohl www.banat.cz Člověka v tísni.
Nejen že jsme našli nejkratší, ale byla také velmi příjemná.
Jeli jsme snad všemi krásami Vojvodiny a Banátu. Od šťavnatých
luk a černozemních polí, jsme se protáhli nad ohbím Dunaje přes
staré písečné duny, pak přišly bohaté pastviny, křídové hory
a jako velké finále vstup impozantního Dunaje do divoké průrvy
legendami opředených Železných vrat. Přetahovali jsme se o nejlepší
záběry, tu přímo z okýnka auta, často jsme neodolali a zastavili.
Jen ta celnice na srbsko - rumunských hranicích nás vrátila k zemi
a její otrávený postsocialistický duch si nás dokonale vychutnal.
Připomínka něčeho, co se zdá být už dávno pryč.
Sama Svatá Helena nás uvítala spoustou nádherných scenérií, velmi
pěknou češtinou všech milých lidí, s nimiž jsme se tam při vjezdu
potkávali. Nebyli to jen Romanovi příbuzní, kteří se nás ujali,
ale i chlapíci u piva, český pan učitel Skořepa. Byli jsme přirozeně
vpuštěni do řečí o půdě o zítřejším pohřbu, do věnce vzpomínek
na školu i na časy, kdy to bylo jinak. Každý také přidal něco
z příbuzenských kruhů Romanových. Třeba o těch, co z Heleny odešli
do Bulharska nebo do Argentiny. Vůbec se nám dostalo něco lekcí
o historii, o tom jak dorazili dědové, jak spolu vychází místní
katolíci a baptisté, jak je to se školou, s přibývajícími prázdnými
domy, proč chybí mladí, proč je to všechny táhne do Čech. Taky
došlo i na nás a náš projekt. Domluvili jsme si s panem učitelem
zítřejší návštěvu školy a práci s dětmi. Vlastně jsme si to nijak nevysloužili, snad jen, že jsme asi byli otevřenější a přece jen více naslouchajícími,že jsme mohli být s místními. Ti praví turisté seděli ve svém hloučku, natahovali uši, případně s civilizačním šokem v zádech shromažďovali své objevy o tom, jak "primitivně" tu lidé žijou. My jsme nějak pak do očí padnout dokázali. Asi nějak bylo poznat, že nás lidé a jejich osudy i drobné radosti zajímají, nepřijeli jsme jen užívat.
K ubytování jsme dostali celou prázdnou chalupu, s babičkovskými
vůněmi, dečkami, množstvím biblických citátů a zapomenutou černou
slepicí na suchém záchodě na dvorku. Vzájemné noční setkání s Pepou si budou oba dlouho pamatovat. Měli jsme dobrou historku na zítřek. Začalo pršet. Roman vytuhnul u prohlížení denních fotek. Usnul do monitoru. Spali jsme si jako králové.

Cesta Cyrila zpět

Standa s Agniešžkou (polská socioložka), zůstali v Bela Rechce. Standa měl 25.5 prezentaci cesty Eko autem do Egypta a 26.5 přednášku o vlivu globálního oteplování a možnostech využití rostlinného oleje jako obnovitelného zdroje paliva. Návrat druhé posádky byl plánovaný přes Rumunsko a setkaní s první posádkou ve Sv. Heleně ( české vesnici), kde už Standa udělal průzkum na cestě do Srbska.
Na cestu jsme se vydali v 28.5 odpoledne a jak se ukázalo tak se do Sv. Heleny již večer nedostaneme. Přespali jsme na břehu Dunaje, kousek od přehrady a hraničniho přechodu do Rumunska Železná vrata. Ráno jsme se dozvěděli, že druhá posádka již ze Sv. Heleny odjíždí a tudíž se asi mineme. Náš návrat jsme plánovali až o víkendu a tak jsme zvolnili tempo a zastavili se v Rumunském lázeňském městečku Baile Herkulane Standa tu byl před dvěma měsícemi při návratu z cesty do Egypta a tak již věděl kde je bazen s minerální vodou. Hotel trochu připominal staré "dobre" časy pana Cauceska ale minerální voda v bazeně byla teplá a tak jsme v ní relaxovali teměř 2 hodiny. Zaparkovali jsme nadaleko horkých pramenu a zrelaxováni a unaveni jsme ihned usnuli.

Glagolský intelektuální salón v Bělehradě

Naše neděle byla tvrdě pracovní. Chystali jsme prezentaci. Místo,
které pro naši akcičku v Bělehradě Céca zajistila se ukázalo
jako hodně prestižní - nakladatelství Clio, které má díky své
jasné dramaturgii (z našeho ranku určitě stojí za připomenutí
jejich kniha Kulturní turistika, vystaveni byli třeba také Fromm,
Handke) v bělehradských intelektuálních kruzích slušné postavení.
Při pomalé a rozmařile diskusní snídani jsme promýšleli, co a
jak uděláme. Rozhodli jsme se pokusit se o maximální interaktivitu.
Něco, co bude přímo ukazovat postupy naší expedice, byl to, jak
se ukázalo, odvážný plán. Šli jsme do toho.
Nejdříve bylo třeba vyřídit Vladovu jízdenku, její proměna byla
i pro Romana záminkou poprvé si alespoň na chvilku užít živý
Bělehrad. Vladova jízdenka se sice vyměnit nedala, ale naštěstí
se našel jiný levný spoj do Skopje, který Vladovi umožnil od sedmi
večer být s námi a zároveň noční jízdou stíhat druhý den své
povinnosti v divadle. Bez Vláda bychom oslabili přímou ukázku naší
mezinárodní spolupráce. A vůbec jsme chtěli být ještě alespoň
chvíli společně.
Venku v ulicích vesele pálilo slunce, my u Céci přeskupovali stohy
našeho materiálu, třídili, přeposílali, přejmenovávali, tvořili
nové a nové bloky, kategorie a podkategorie, Pepovy stroje a stroječky se zahřívaly a protáčely. Drobnou přestávkou byl jen oběd, který nám připravila Cécina maminka.
A skutečně všechno to vyšlo. Jen s malou časovou odchylkou od původního plánu jsme ještě s horkými DVDéčky usedali do taxíků směr Clio. Pepa nemluvil do větru, co slíbil, opravdu bylo. A to ještě
pro sebe objevil řadu novinek ve vybavení používaného strojového parku. A hlavně, lidé navzdory nedělnímu podvečeru, navzdory letnímu počasí přišli, poslouchali, ptali se a zkoušeli si sami hrát s naším materiálem. Kromě vstupního povídání a projekce ukázek z našeho DVD, a taky kromě bezesporu zajímavého střídání srbštiny, makedonštiny a češtiny, kterou Dragan elegantně překládal, jsme také na dvou počítačích umožnili lidem brodit se naším materiálem podle chuti.
Třetí počítač ukazoval náš web, škoda že až v akci na místě jsme zjistili, že právě nebyl zcela ve formě.
Prostě Cécin "direct marketing" byl úspěšný. Lidí přišlo dost a byly rozhovory a dotazy i potlesky a obdiv, taky pro rádio a do novin. Dokonce pan Zoran, ředitel nakladatelství Clio po tom, co slyšel a viděl, přislíbil (a on je významnou persónou bělehradských intelektuálních kruhů) svůj vlastní text do prestižního kulturního magazínu. A to jsme se mu po site specific způsobu usalašili i v jeho ředitelně. Inu success. A pak vyprovázení hostů, doslova sedm západů na dveřích a loučení s Vladem a procházka nočním Bělehradem, posezení v letní restauraci a chůze ztichlým městem, které ozařovaly blesky vzdálené bouřky. Nezmokli jsme. Už jen ve třech do tří jsme trochu povídali. A hurá na kutě, protože
na náš zbytkový tandem (Pepa a Romana) čekal přesun do Rumunska
a před tím už v deset ráno snídaně v Jabuce.
PS: o noční balkónové scéně a halasném řešení fiktivního vykradače aut, ani o destrukci věšáku s prádlem pisatel těchto řádek vlastně nic neví.