Opravdová možnost dotknout se živé tradice

Ráno nás v kuchyni čekaly dva hrnky čerstvého mléka. Teta Ráchel byla podojit krávu u babičky Zedníků, kde jsme dostali nocleh. Rychle jsme posnídali, byl před námi plný den. I když už náš plán byl hodně obsáhlý, skutečnost byla ještě mnohem bohatší. V devět jsme vcházeli do místní školy J. A. Komenského. Škola byla postavena v devadesátých letech s pomocí českého státu a neziskovek, hlavně Člověka v tísni. Pan učitel Skořepa nás představil panu řediteli v ředitelně vyzdobené rumunským, českým, unijně evropským a dokonce NATO praporem. Program jsme měli po dohodě od deseti se všemi dětmi od první do osmé třídy, deváťáci se chystali na výstupovou zkoušku. Měli jsme tak skoro hodinku na přípravu, prohlídku školy a hlavně na rozmluvu s panem učitelem, který se nám velmi mile a ochotně věnoval. Nakoukli jsme do školky, na dětských nástěnných malbách jsme se seznámili s dějinami Čechů v Banátu, v knihovně jsme hovořili o knihách, čtení i nesmyslných titulech časopisů (Květy, Impuls), které za peníze ministerstva zahraničí putují mezi krajany, obzvlášť na Heleně silně věřící a žijící velmi poctivě a důsledně v až starozákonních zásadách – polní práce, sousedské sdílení, služba bohu. Vtipným doplňkem stavby české školy je protiletecký kryt. Ten prý musel podle rumunských zákonů ve škole být za české peníze pro české pro žáky a učitele zbudován, kdyby – dvě rozlehlé místnosti se sociálním zařízením nemohou být ani využívány (pan učitel mluvil o klubu, kinosálu) využívány, aby se neznemožnila protiatomová čistota a bezpečnost. Myši ji prý nerespektují, nakonec i ping - pongový stůl je lepší než jen myší bobky, myši na atomovou válku nehrají. V rozhovorech s panem učitelem jsme se také dozvěděli o české menšině na srbské straně (Češsko selo, Běla Cerkva) a o její cyrilici, taky o nejednoduchém přecházení na latinku při výuce češtiny, kterou tam vedou právě dojíždějící učitelé z Heleny a Gerniku. Hodně jsme také mluvili o škole, rumunských osnovách pro menšinové školy, o chystané rumunské maturitní zkoušce z češtiny, o úspěšných olympiádách z češtiny mezi krajany, ale hlavně o odchodech do Čech. Třeba právě škola toho je výrazným důkazem. Byla postavena pro dvě stovky dětí od předškoláků až po deváťky, ale dnes je v ní něco málo přes třicet dětí. Skoro všechny jsme je, poznali jménem a měli v našem workshopu. Hráli jsme si s nimi různé hry i ty naše oblíbené, s písmenky a metry, povídali si o Cyrilovi s Metodějem. Děti s gustem zkoušeli z obrázků hlaholského písma poznat, o které písmeno jde. Jeden ze starších kluků, fotbalista Štěpán, na náš hlaholský arch také udělal svůj řádek. Asi nejpříjemnější byla sama práce a povídání. Děti spolupracovaly bez rozdílu věků, bylo jasné, že k sobě mají hodně blízko. Mnohému učiteli v Čechách by se z klidné dělné atmosféry asi dojetím zatočila hlava. Také jsme helenským dětem nabídli nějaké naše obrázky, velký ohlas sklidila azbuka dětí z Ochridu a film Už zase skáču přes kaluže, který jsme jim věnovali. Při odchodu ze školy jsme vpadli do příjezdu delegace plzeňského kraje, paní náměstkyně plzeňského hejtmana byla tak zaskočena naší přítomností, že měla velkou chuť se s námi fotografovat. Došlo i na řeči o pomoci a spolupráci na „udržení skanzenu“. Jenže my jsme nebyli ve skanzenu, ale mezi zajímavými lidmi. Podobně jako mi situaci viděl koordinátor rozvojového programu Člověka v tísni pan Dokoupil, se kterým jsme také stačili prohodit několik vět. To, že je Svatá Helena m ožností setkat se s autentickou podobou venkovského nám ještě více došlo při povídání se strýčkem Vencou a tetou Ráchel, z toho rozhovoru by jistě měl radost každý orální historik. Dozvěděli jsme se o soužití dvou církví, o odchodech, ale i návratech, o zlatých i nešťastných časech na Heleně o vztazích s okolními národy i o vztahu k české kultuře a jazyku. Dokonce jsme dostaly pak odpoledne. Zažili jsme pohřeb na Heleně. Měli jsme obavu, abychom nepůsobili jako vetřelci, ale naši přátelé nám chtěli ukázat, jak se drží tradice. Sešla se celá vesnice. Pohřeb podle katolického rituálu se na Heleně neplatí, všechno pomohou sousedé, vykopou hrob, nesou rakev až na hřbitov nad Helenou, ihned hrob zasypou. Jdou společně katolíci, baptisté na společný hřbitov, kde nebožtíci také leží pohromadě s výhledem na Svatou Helenu a z druhé strany na Dunaj. Roman ještě dostal drobný dárek, strýček Venca mu ukázal místo, kde stál rodný domek jeho otčíma. Pak už jsme vyrazili. Měli jsme před sebou dlouhou cestu, na další den jsme dostali nový úkol, neminout Velehrad a Metodějův hrob. Při odjezdu jsme ještě potkali skupinku turistu před helenským obchodem, seděli pili pivo. Věci, co my jsme zažili, jim asi utekly mezi prsty. A pak Moldova Nuova, kde jsme už z času příjezdu našli spřátelený obchod s levným olejem v dostatečném množství. S pomocí srbské prodavačky jsme dobře pořídili. O to horší bylo zjištění, že zlobení na našem autě se stupňuje. Po několika metrech od parkoviště se náš modrý Metoděj sám od sebe zastavil. Horkem pokřivený filtr začal zavzdušňovat motor, což jsme zjistili později, celá naše dvoučlenná posádka není příliš automechanická. Do toho začalo pršet, nebe se zatáhlo. Dnes už je jasné, že se pak stal nějaký zázrak, auto se rozjelo, i když už jsme začali hledat odtah zpátky na Helenu. Dokonce to vypadalo stále lépe. V Temešváru jsme zvládli najet na doporučenou zkratku do Maďarska. Spali usínali vlastně radostně na příjemné pumpě v Maďarsku. I deník jsme dohnali, alespoň v počítači.