Loučíme se s Djordjem a ještě neturistickým městečkem Petrovac. Čeká nás celodenní jízda přes Albánii až k Ohridskému jezeru v Makedonii. Ceca se vrací do Bělehradu, necháváme jí kavárničce u nádraží v Baru, odkud ji za hodinu jede vlak. Do Albánie vedemalá silnička širokým údolím nahoře v horách, tudy někudy možná vedla starověká Via Ignatia. Mění se domy, lidé i auta. V Albánii je zcela určitě největší počet mercedesů na jednoho obyvatele. Jazyk je najednou nesrozumitelný a i když se nápisy dají přečíst, nic nám neříkají. Zastavujeme se u Standova známého, majitele jedné z restaurací podél silnice nazvané Enigma 1. V téhle vesničce je i Enigma 2 a Enigma 3 se staví ve fungl novém hradě s hradbami a cimbuřími nad zatáčkou silnice. Tentokrát pro nás žádný fritovací olej nemá, prý až zas za rok.
Protlačili jsme se hustým provozem v Tiraně a pokračovali úzkou silnicí, která obtáčela horské svahy až úplně na hřebeny, odkud bylo vidět na obě strany hor. Horská dráha se vším adrenalinem a žaludkem na vodě pokračovala ještě tak 2 hodinky, než jsme sjeli do širokého údolí, které v Elbasanu hyzdila obří zrezavělá továrna. Koupili jsme olivy a třešně, vyhnuli se pár toulavým psům podél silnice a najeli na výstup dalšího pohoří, za nímž už čekalo jezero Ohrid. Nejkonečné čekání na skoro prázdném hraničním přechodu začalo být absurdní a obtěžující, hlavně proto, že Vladimír potřebuje být zítra ráno ve Skopje, aby na Bulharském konzulátu získal vízum, které jako Makedonec potřebuje, aby s námi mohl pokračovat dál. Dorazili jsme do Ohridu kolem 10h večer, kde už na nás čekal Nikola a Strezo.
No comments:
Post a Comment